Překážka osudu (8. kapitola)

26. listopadu 2013 v 17:52 | Karol
Brumbál se srdečně usmál na své podřízené, když se diskuze na poradě profesorského sboru stočila k průběžným výsledkům školního poháru. "Myslím, že bychom Mrzimor neměli podceňovat," uculil se a zamrkal na profesorku Prýtovou.
Porada se pomalu blížila ke svému konci. Profesoři si povídali o nedůležitých a osobních věcech a už dávno neřešili školní záležitosti. Severus seděl hluboko v koženém křesle a distancoval se od všeho dění. V rukou držel hrneček s černou kávou, do kterého nepřítomně hleděl. Za celou dobu nepromluvil. Také to nebylo potřeba. Ozýval se pouze ve chvílích, kdy to s ním souviselo a ostatní od něho chtěli znát odpověď. Zbytečné brebentění pro něho ztrácelo smysl, a tak se také několikrát stalo, že se dostavil na poradu, posadil se, na půl ucha si vše vyslechl, a, aniž by něco řekl kromě pozdravu, zase odešel.

Schůze trvala až nezvykle dlouho. Řeči Prýtové o vše různých bylinách a neustálé zmiňování Pottera od McGonagallové ho začínalo silně nudit. Párkrát zauvažoval, zda se vůbec dočká vysvobození a ukončení téhle zbytečnosti. Pokud si chtěli profesoři popovídat, měli si svolat poradu s dobrovolnou účastí. Dlouze si povzdechl a porozhlédl se po přítomných, pomalu přitom zvedal šálek kávy ke svým rtům, když v tom mu druhou rukou projela silná bolest. Nečekal to. Silně sebou trhl, čímž se hladina v hrnečku zhoupla a přepadla přes okraj. To už Severusovo zlověstné zasyčení upoutalo pozornost ostatních. Debata utichla a všichni na něho stočili zrak. Křečovitě odložil hrneček na stolek vedle křesla a sám nevěděl, zda má více rozdýchávat vztek, že na sebe vylil vlažnou kávu, nebo bolest, která mu sílila na levém předloktí.
"Severusi, máte štěstí, že ta káva nebyla vařící," usmála se směrem k němu profesorka Prýtová, stále s dobrou náladou. Severus k ní prudce střelil pohledem, čímž všem ukázal svou velice pobledlou tvář.
"Pomono, prosím vás," mlaskl se silným pohrdáním v hlase a zvedl se z křesla. Setřepal z levé nohavice několik kapek a dřív než stihl zvednout hlavu, uslyšel Brumbálův hlas.
"Severusi, jsi v pořádku? To tě tak rozrušilo, co řekla Minerva? Myslím, že ta to rozhodně nemyslela váž-"
"Albusi," skočil mu do řeči a na okamžik střelil pohledem po Minervě. Byl duchem mimo, neměl sebemenší ponětí, co řekla. Očividně to ale nebylo nic lichotivého soudě podle Brumbálových slov. Dlouze se na ředitele zadíval a pevně semkl čelisti. Palčivá bolest na levém předloktí pomalu sílila a nabírala na intenzitě. Neměl čas. "Myslím, že nadále debatovat zvládnete i beze mě," otočil se na patě a než stihl kdokoliv zareagovat, zmizel za dveřmi ředitelny.
- - -
Během okamžiku se s hlasitým prásknutím přemístil před Malfoy Manor. Srdce mu zběsile tlouklo v hrudi a žaludek se stále vzpamatovával z prudkého přemístění. Severus se pomalu narovnal v zádech a odměřeným krokem se vydal k hlavní bráně honosného sídla. Ač z něho navenek sršela všem známá autorita Severuse Snapea a na okolní svět shlížely dvě oči ledovým a pohrdavým pohledem, ve svém nitru to byl muž s velkým strachem a obavami. Věděl, že může prožívat poslední chvíle svého života. S každým nádechem se mu do těla dostávala větší a větší nervozita, a i přesto dokázal uvnitř sebe tohle všechno přetavit v kamennou tvář, v osobnost bez emocí. Přesně to v něm ostatní viděli, když vešel do prostorné síně, dle úplného kruhu mužů v černých kápí jako poslední.
"Máš důvod, proč jsi přišel pozdě?" ozval se z ničeho nic hlas muže, jenž stál v temném stínu u okna. Severus se zařadil do kruhu a nadechoval se k odpovědi, ale Pán zla ho nenechal odpovědět. "Předpokládám, že ne," odfrkl si. "Předstup."
Znovu v síni na několik vteřin zavládlo hluboké ticho. Pár mužů zadrželo dech v očekávání, že Snapea stihne trest za pozdní příchod. Severus si zanechal svou vážnou tvář, skrz kterou neprosakoval sebemenší náznak strachu. Udělal pár kroků doprostřed kruhu a upřel zrak tam, kde tušil, že bude stát Pán zla. Stín se zatím pomalu protahoval, jak měsíc stoupal výš a výš nad sídlo Malfoyů. Čas se nekonečně vlekl a Voldemort očividně nikam nespěchal.
"Všichni víme, že už tu bylo několik zrádců. Co se s nimi stalo, Severusi?"
Snapeovi se stáhlo hrdlo. Před očima se mu mihl obrázek Brumbála, neblahým očekáváním mu přeběhl mráz po zádech. Se svou odpovědí se okamžik zdráhal. Potřeboval získat pár vteřin na usměrnění myšlenek, protože hrozilo riziko nitrozpytu. Nic takového nemohl riskovat. "Zabil jste je, pane."
Voldemort ze stínu pomalu vystoupil a ocitl se v záři úplného měsíce. Oči mu žhnuly v lesku světla, popelavá tvář se ztrácela v šeré tmě. "Jakým způsobem?" ptal se dál.
"Kletbou Avada Kedavra," zněla Severusova další odpověď. Ač měl hlas bez náznaku strachu nebo pochybností, uvnitř něho to bylo přesně naopak. Začínal se obávat, že se ho brzo zmocní panika. Sebedůvěra byla náhle ta tam. Byl sice Severus Snape, byl ale také člověk. Měl strach o vlastní život, smrti se bál. Bylo to zcela přirozené a normální. Stál před Pánem zla a očividně už neměl co ztratit.
"A myslíš si, Severusi, že je to pro ostatní zde dostatečným varováním?" Voldemort se zastavil přímo před ním a pohlédl mu do hnědých očí. Snape zůstal zticha. Nevěděl, co chce slyšet. "Není," odpověděl si Voldemort zašveholením sám a prudce se otočil k postávajícím Smrtijedům v kruhu. "Avada Kedavra vám očividně nestačí!" zvýšil vztekle hlas, až zarezonoval mramorovou místností a každému se několikrát ozval v uších. Snape náhle cítil, jak z něho padá část neúnosného strachu. Naopak ostatní zbystřili, když si uvědomili, že Snape oním provinilcem není. Voldemort se přiblížil k první blízké postavě v černé kápi. Sklonil se, aby mohl alespoň částečně nahlédnout do tváře svého pomocníka. "Nemáte strach z rychlé smrti? Nevadí," promlouval dál opět tiše, když procházel kolem řady zkamenělých mužů, kteří nervozitou zadržovali dech. "Severus vám určitě rád poví, co bude čekat každého dalšího zrádce," ušklíbl se, když se zastavil u Malfoye, a otočil se zpět směrem ke Snapeovi. "No tak, Severusi, pověz nám něco o té poslední kletbě."
"Ta kletba byla..." na okamžik se zamyslel, protože vhodné slovo pro ten pocit neexistovalo, "bolestivá." Bolestivá bylo však dost mírné slovo oproti tomu, co musel prožít. Tušil, že s takovou odpovědí by se Voldemort nespokojil, a tak pokračoval. "Bolest se mi pomalu rozlézala celým tělem. Do každého svalu, do každé tkáně. Pálila, štípala, rozpalovala mě, až mi žhnula každá buňka. Kůže mi rudla, místy černala... dál už nevím," odvrátil od ostatních Smrtijedů oči a pohlédl na Voldemorta, jenž stál s rukama za zády a potěšeně se usmíval. Z tváře mu sršela taková samolibost, až se z toho Severusovi zvedal žaludek.
"Přesně tak," potvrdil Snapeova slova. "A tohle potká každého zrádce, takže to mějte na paměti. Setkání skončilo. Zmizte odsud!"
- - -
Všichni si přemístili. Kruh mužů zmizel rychlostí blesku, zůstal pouze Pán zla ve svém dlouhém, černém hábitu a pohublá postava Severuse Snapea. Ticho naplňovalo celou místnost a dodávalo tak celé situaci mnohem větší váhu než zbytečná a prázdná slova. Očekávání bylo cítit ve vzduchu, Snapea se nervozita nepustila ani na moment. Voldemort už zase vyhlížel z okna znovu na úplněk, Snape stál kus za ním a bezduše se díval do odrazu skla.
"Mám pro tebe dnes úplnou novinku. Určitě se ti bude líbit," ušklíbl se Voldemort svým křivým úsměvem a otočil se k Severusovi přes rameno. Ten, aniž by hnul brvou, přikývl. Voldemort rozvážně protáčel hůlkou v dlouhých, křivých prstech a očividně nad něčím přemýšlel. Ticho se prohlubovalo, Snapeovy obavy rostly. "Není tak úplně doladěná. Bude to chtít ještě pár úprav, pokud mě chápeš. Ale každopádně chci dnes vyzkoušet, zda to má vůbec smysl." Ač právě vyřkl o své nové kletbě menší pochybnost, v hlase se mu vůbec neodrazila. O svých kouzlech v životě nepochyboval. Ani v téhle chvíli.
Severus bez odpovědi přikývl a vzdálil se doprostřed místnosti. Z Voldemorta už nespouštěl zrak, párkrát na něho kletbu vyslal bez varování, a to už nechtěl dopustit. Ač měl zakázáno pokusit se alespoň ubránit vlastní hůlkou, bylo lepší, když věděl, kdy kletba přijde.
"Odlož svou hůlku," zazněl Voldemortův hlas, když se postavil doprostřed schodiště a na Severuse shlížel nevyzpytatelnýma očima. Snape opatrně vytáhl hůlku z černého hábitu, sklonil k ní na okamžik zrak a pak ji odložil na zem. V tom se síní rozezněl Voldemortův hlas.
Všechno se v něm napnulo. Pochytil pouze to, že Voldemort promluvil hadí řečí, nic víc. Kletba ho silně uhodila do prsou, sotva se stihl narovnat. Omámeně dopadl na kolena, svět se kolem něho zatočil a ve spáncích se začala hromadit první bolest. Okolí mu splývalo a hlas Voldemorta se chvílemi vzdaloval a chvílemi zase sílil. Vzbuzoval v něm naprosto fanatickou hrůzu, ač mu vůbec nerozuměl. Přivřel pomalu oči pod tíhou víček a soustředil se pouze na myšlenku, že i tohle musí skončit, ač věděl, že to ani pořádně nezačalo. Nemýlil se. Před očima mu přelétl obrázek mrtvého muže. Sotva si uvědomil, že Voldemort posunul svou kletbu na vyšší úroveň. Že tahle myšlenka patří Pánovi zla, ne jemu. Během několika vteřin se mu za zavřenýma očima vystřídalo několik mrtvol, které ani neznal. Nic to s ním nedělalo. Viděl v životě dost Voldemortových obětí, dost jeho mučení. Byl proti tomu imunní. Avšak potom se mu před očima promítla mrtvá Lily. Prudce sebou trhl samým šokem, dech se mu zastavil. Voldemort se překvapeně zarazil, když předpokládané chování nastalo právě u Lily Potterové, v té chvíli se nad tím ale více nepozastavoval. Stačilo mu, že našel tu správnou osobu, jejíž smrt nebyla Snapeovi lhostejná, a tak tu myšlenku víc a víc prohluboval. Snape znovu prožíval bolest, jako když zemřela. Bohužel nevěděl, že každá taková psychická bolest, se mu začne odrážet na těle.
Během okamžiku se schoulil v křečích na zem. Dech se mu zkracoval, až ho téměř ztrácel. Krvácení z nosu bylo v tu chvíli tím menším problémem. Prohýbal se v bolestech a snažil se zachovat si vědomí. Šlo to velmi těžce, když se mu kůže na rukou rozpínala tak, až mu popraskávala v místech, kde se dřív narušila. A tak nedávné poranění na dlani bylo znovu obnoveno. Nevěděl, která bolest ho ničí víc. Dřív před fyzickou bolestí utíkal do své mysli, pokaždé to zvládl. Ale když se teď zaměřil na svou mysl, viděl mrtvou Lily. A každá další bolest v mysli, zapříčinila bolest na těle. Byl to kruh, z kterého nešlo ven. Kůže mu začala praskat i na místech, kde byla zcela zdravá. Nehty se mu lámaly. Nemohl to sám ukončit, mohlo to buď vzdát tělo nebo Voldemort. Ten se ale bavil, procházel kousek od Snapea a zaujatě zkoumal novou kletbu. Ani zdaleka to nechtěl ukončit, chtěl vědět, kam až to může zajít, zároveň ale nechtěl Snapea zabít.
Ozvalo se první praskání žeber, to už Snape ležel ve své krvi a nepřítomně hleděl do tváře Voldemorta, jenž k němu skláněl svou popelavou tvář a šklebil se. Když praskání neustávalo a každou další vteřinou se ozývalo další a další, byl nucen mávnout hůlkou. Snape zůstal ležet v nepřirozené poloze, duchem mimo. Voldemortův hlas vůbec nevnímal. Ani na několikáté pobídnutí se nezvedal.
A tak zavolal několik svých posluhovačů, kteří Snapea vzali, a odnesli ho před práh Malfoy Manor. Tam ho ponechali vlastnímu osudu. Snape nebyl schopen pohybu. Bezvládně ležel a stále ztrácel ponětí o realitě. Zanedlouho se dveře, před kterými ležel, otevřely. Voldemort ho bez většího vzrušení překročil, udělal pár kroků a přemístil se. Severus tam zůstal ležet sám široko daleko bez možnosti cizí pomoci. Krvácení z nosu nepřestávalo, bledost začínala podtrhovat kritický stav. Studená dlažba ho chladila do celého těla. A tak tam odevzdaně ležel a propadal se do bezvědomí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama