Překážka osudu (7. Kapitola)

25. září 2013 v 21:21 | Karol
Madam Pomfreyovou Snapeův útěk neuvěřitelně pohoršil. Ten den navštívila Snapea ve sklepení, kde mu mezi dveřmi rázně vynadala, až to Severusovi téměř vyrazilo dech.

"Musím vám říct, Severusi, že já už zažila opravdu hodně. Nevěřil byste mi, čeho jsou studenti - pacienti schopní, ale aby mi z ošetřovny utekl profesor, to teda..." neměla dechu, "to se mi ještě nestalo!"


Myslel si, že když musel několik minut čelit vzteku madam Pomfreyové, tak už to ošetřovatelka skousne a nebude se tím dál zabývat. Dokonce přislíbil, že se dostaví na kontrolu, avšak ošetřovatelka to tak nenechala. Vydala se za samotným Brumbálem, a to možná i proto, že měla pocit, že se Snapem není tak úplně všechno v pořádku. V ten moment už na třech řezných rankách na ruce nezáleželo. Věděla to moc dobře ona a věděl to i Brumbál. Ale ani tam nikterak výrazně nepochodila, i když Brumbál slíbil, že se pokusí se Severusem promluvit. On sám si nad ním lámal hlavu. Měl delší rozhovor i s Minervou, ale nikdo neměl sebemenší ponětí, co by mohl mít Snape za problém. S nikým nekomunikoval. S nikým nechtěl komunikovat.

Snapeova ruka se zatím pomalu léčila. Přestal nosit obvazy a používal pouze mastičku, kterou mu někdy uprostřed sáhodlouhého, rázného proslovu vnutila ošetřovatelka. Mast kupodivu pomáhala. Na ruce už měl pouze tři lehce narůžovělé jizvy.
- - -
Zrcadlo z Erisedu nebylo v Bradavicích dlouho. Historie k němu byla rozmanitá a neznámá, ani Brumbál o něm nevěděl vše, ale o to více si toho skvostu vážil. Věděl, že ono zrcadlo má velkou moc, která může pomoci i uškodit. Zrcadlo by už v životě nemuselo opustit zdi Bradavic, ale když ho našel ve svém prvním ročníku Harry Potter, Brumbál nechtěl ponechat nic náhodě a rozhodl se zrcadlo přestěhovat. Ani tak to nepomohlo, Harry se se zrcadlem znovu setkal. Brumbál se ho nakonec rozhodl odvézt pryč z Bradavic na místo, kde bude ukryté před okolním světem a bude ho moci navštěvovat pouze on. Možná to bylo sobecké, možná bláhové, nechtěl ho ale vystavovat nebezpečí a zároveň nechtěl vystavovat nebezpečí nikoho, kdo by na něj v Bradavicích narazil. Zrcadlo zůstalo ukryté před okolním světem téměř pět let. A pak byl Brumbál vystaven těžké otázce. Nechat zrcadlo zničit, nechat ho někde v zapomnění, nebo se ho pokusit ochránit v bradavickém hradu? Přestože to byla sebetěžší otázka, s kterou byl spojen i nespočet otázek dalších, odpověď byla nakonec jasná. Zrcadlo z Erisedu bylo převezeno zpět do Bradavic.

Nikdo, až na profesora Snapea, o tom nevěděl. Oba usoudili, že když bude zrcadlo ukryté ve sklepení, není velká pravděpodobnost, že by na něho narazil někdo ze studentů. Vybrali temné a hluboké zákoutí hradu, prostor zabezpečili kouzlem a nakonec se oba za hlubokého ticha vypařili s příslibem toho, že nikomu dalšímu o zrcadlu neřeknou. Oba slib dodrželi a Brumbál dokonce vydržel odolávat pokušení vydat se k zrcadlu a pokochat se obrazem sebe sama s tím, po čem tak moc touží. Kdo ale odolávat nezvládl, byl Snape.

Snape za sebou s lehkým ušklíbnutím zavřel dveře a pohlédl do prázdné místnosti, která byla prostoupena chladem a tmou. Opatrně vytáhl hůlku z dlouhého, černého hábitu a do ticha zašeptal pouhé: ,,Lumos." Prostorem se rozlilo stříbrné světlo. Klidným krokem začal postupovat místností, až nakonec narazil na důvěrně známou dlažbu. Pomalu se zastavil a, slyše vlastní dech v kamenném sklepení s tichou ozvěnou, otočil se k zrcadlu. Nic neviděl. Musel přistoupit blíž a ruku s hůlkou trochu napnout. Mírně přimhouřil oči, mělce vydechl a zpříma se zadíval do odrazu před sebou. Stál tam on. Severus Snape se sinavou kůží, tmavýma očima a hákovitým nosem. V ruce držel hůlku, tvář měl nevýraznou, a přesto z ní bylo cítit určité očekávání. I potom všem zrcadlo stále plnilo svůj účel. Ukazovalo vše, po čem člověk z celého srdce toužil a co by ho učinilo šťastným.

Snape toho nechtěl mnoho a přece ano. Mohl by před tím zrcadlem stát hodinu, dvě. Mohl by tam stát den nebo i týden a v životě by se nenabažil pohledu do těch zelených očí, které tak miloval. Věděl moc dobře, že by byl schopen před zrcadlem z Erisedu promarnit celý život. Chodíval tam často, utíkal před světem bolesti, smutku a samoty. Nalézal tam útěchu a klid. Cítil se tam šťastně, i když se koukal do přihlouplého zrcadla. Postával tak několik minut, s rukou napřaženou, hledě do odrazu v zrcadle, který byl pravým odrazem tužeb jeho srdce. Nepřál si nic víc. Přál si vrátit čas, napravit tu obrovskou chybu, kterou udělal, a vše změnit. Chtěl ji. Utápěl se ve svých hlubokých představách a myšlenkách, rozpomínal se na šťastné chvíle z dětství a také několikrát čelil vtíravé otázce. Už pár dní mu ležela v hlavě. Bál se na ni odpovědět, proto pro ni odpověď ani nehledal, věděl ale, že nastane čas, kdy bude muset.

Ozvalo se tiché zavrzání dveří, což Snapea nelítostně vytrhlo z klidných myšlenek a donutilo ho soustředit se znovu na přítomnost. Ustoupil rychle krokem vzad a hůlku napřáhl před sebe. S tím také stihl zašeptat Nox. Rozhodně tu nechtěl být nikým viděn. Cizinec za sebou zavřel dveře, a poté se šouravým krokem vydal směrem k zrcadlu. Snape měl chvíli pocit, že si něco tiše brouká, ale snažil se víc soustředit na svou hůlku, být připraven se bránit, než na pobrukování cizince. Chůze ustala. Nastalo ticho protínané dvěma klidnými dechy. Navzájem o sobě věděli, a přesto ani jeden z nich nepromluvil. Až po chvíli.

"Lumos." Cizincova hůlka se rozsvítila, ruka se pomalu mihla vzduchem a zasvítila Snapeovi zblízka do tváře. Ten nevrle zavrčel, uhnul hlavou a pohlédl na muže před sebou. Byl to Brumbál. "Už zase tu trávíš večer, Severusi?"

Odpovědi se mu nedostalo. Místo toho Snape dlouze vydechl a svou hůlkou se opřel do té bezové, čímž kus dřeva odvrátil ze směru ke své tváři. Konečně nemusel před světlem přivírat oči. "Pokud dovolíš," pronesl současně ledovým hlasem a přistoupil blíž k Brumbálovi, který se akorát prohlížel s mírným úsměvem v zrcadle.

"Má Lily stále tak pěkný úsměv?" proťal Brumbál po chvíli tíživé ticho. S uculením odvrátil tvář od zrcadla a podíval se s povytaženým obočím na Severuse.

Severus dlouho po Brumbálově otázce mlčel. Očnímu kontaktu se vyhýbal a přemýšlel, zda se dá odpovědi na tuto otázku vyhnout. Nakonec na své tváři nedal znát sebemenší záchvěv jakékoliv emoce, ač se uvnitř něho promítala celá škála pocitů, které nikdy v životě nedával znát navenek. "Má," odpověděl krátce. Ruce si pomalu založil za záda a více už náhle uvolněné ticho nenarušoval. A tak tam stáli, potichu vedle sebe, hledíce do zrcadla, ve kterém každý viděl něco jiného.
"Už brzo se to změní," promluvil po chvíli Albus. "Část minulosti se uzavře. Měl by sis to uvědomit dřív, než ti to řekne samo zrcadlo. Možná by bylo dobré, kdybys sem už nechodil, Severusi."

Severus se zarazil a zmateně přimhouřil oči. Nic víc ve své tváři nedal znát. Líně odlepil pohled od zrcadla a s nepatrným výdechem se stočil na Albuse. "O čem to mluvíš?" Nechápal.

"To už brzo poznáš," vědoucně se uculil, až to Severuse téměř vyděsilo a popudilo zároveň. Nesnášel tohle chování. Z celého srdce ho nenáviděl. Pořád něco skrývat, ukázat někomu, že něco vím, a stejně mu to neříct. Po krátké odmlce Brumbál pokračoval: "Mimochodem, nechtěl bys mi něco říct?"

Místností se znovu rozhostilo ticho, které značilo buď Severusovo hluboké přemýšlení, nebo to, že dané informace důkladně vstřebává. Většina rozhovorů s Brumbálem pro něho byla dost náročná. Obzvlášť poslední dobou, když věděl, co ho čeká. K řediteli Bradavic choval velkou úctu, zároveň ho ale považoval za neohleduplného pošetilce. Nebral ohled na ostatní. Žil vyšší hrou a podřizoval konečné bitvě dobra se zlem naprosto vše. Lidé, kteří se s ním znali, byli pouze loutkami. Byli ovládáni a nuceni dělat to, co si Brumbál přál. I Severus byl takovou loutkou a Albuse Brumbála za to nenáviděl. Udělal pro něho mnoho. Mnoho věcí musel skousnout a smířit se s nimi, musel si prožít pocit sebezapření, smutku, strachu a vzteku. Prošel několika těžkými obdobími, kdy od Albuse místo pomoci a rad slýchával slova o vyšší hře, o dobru a zlu, o budoucnosti. Severuse to ničilo. Albusovi hodně dlužil, ale s některými věcmi se ani on nedokázal smířit, a to byla právě ta poslední, kterou po něm Albus žádal.

Severusovi se stáhl žaludek špatnou předzvěstí. Zkoušela to na něho Minerva, i Hermiona má o něho až podezřelou starost, a teď se sám Albus Brumbál ptá osobně. To na tom ale nic nezměnilo. O pár vteřin déle se chladnou místností rozezněl Severusův pevný hlas.

"Ne."

"No dobře, ale pokud by sis to rozmyslel, byl bych rád," neztrácel Albus úsměv na své vřelé tváři a zahleděl se znovu do zrcadla, kde vedle něho postávala Ariana. Mile se na ni usmíval, než si povzdechl a dodal: "Kdo ví, třeba nám už moc času na společné rozhovory nezbývá."

"Albusi...," zabručel téměř okamžitě Severus a skrz zrcadlo se na něho podíval. Až s neuvěřitelnou odvahou odolával pohledu světle modrých očí. Mělce dýchal a znovu se snažil zabránit pocitu naprosté marnosti. Ať se na to snažil myslet sebeméně, každé setkání s Brumbálem mu připomnělo nespravedlivou budoucnost, která na něho čekala. Pevně sevřel čelisti a odvrátil své oči zpět k středu zrcadlu. Postávala tam žena s laskavým úsměvem, ve kterém se odráželo určité pochopení a soucit. Severus se utápěl v zelených očích, kterými na něm žena visela.

"Dělala si o tebe starost i madam Pomfreyová," znovu přerušil Albus nit Severusových myšlenek. Nevzdával se svého cíle, a to vymámit ze Snapea alespoň pár informací. Bylo to důležité. "Prý nevypadáš dobře. Cenil bych si toho, kdyby ses mi se svým problémem svěřil, Severusi."

"To je od Poppy velmi lichotivé," po dlouhé době se ve Snapeově hlase ozvala ironie, která k němu neodmyslitelně patřila. Na okamžik pevně semkl rty, a poté rázné dodal: "Nemám žádný problém, Albusi. O koho by se měla madam Pomfreyová starat, jsi ty."

"Víš, že tohle už nikdo nevyléčí," zavrtěl hlavou a pohlédl skrz půlměsíčkové brýle zpříma na svého podřízeného a zároveň muže, kterého částečně považoval za vlastního syna. Bylo to zvláštní, ale Severuse za ta léta znal tak dobře, že mu ani jeho nepřístupné a neosobní chování nevadilo. Viděl v něm to dobré a dokázal to na něm ocenit. To špatné přehlížel, a to možná také proto, že Severus pro něho na straně Fénixova řádu znamenal opravdu hodně. Byl důležitou osobností, která sice měla nespočet špatných vlastností, ale uvnitř byl mužem, který se uměl poučit ze svých chyb a obětovat život pro ostatní. Důvěřoval v něho a věděl, že i když si Severus ovlivnil život vlastními chybami, do budoucna z něho může být muž bez předsudků a ironie. Věděl, že pokud padne Pán zla a Snape zůstane na živu, bude mít na výběr. Doufal v to, že si vybere cestu nového začátku a konečně bude žít život, jaký si zaslouží.

"Spoléhám se pouze na tvou pomoc. Ve všem a vím, že ty mě nezklameš," pokračoval Albus dál klidným hlasem. "Věřím v tebe, Severusi," naposled se nepatrně pousmál do zrcadla na svou sestru, zároveň ale i na Severuse, který na něho skrz zrcadlo hleděl a neměl dalších slov. Brumbál musel vědět, že každá taková slova ho ničí víc a víc. Musel to vědět, a přesto mu to neustále opakoval. Bylo to prostě to, co Albus s oblibou dělal. Pomocí svých slov člověka dostal až k činům, které by normálně neudělal. Byl to intrikář, jenž se mohl rovnat s Malfoyem. Ať to bylo sebe víc kruté přirovnání, bylo pravdivé.

Albus se pomalu otočil a vydal se zpět ke dveřím. Severuse nechal za sebou svým myšlenkám, avšak u dveří se zastavil a pomalu se na něho otočil přes rameno. "A pokud tě mohu požádat, už sem nechoď. Své city si zprvu musíme uvědomit tady," zvedl volnou ruku ke své hrudi, kde každému člověku tluče srdce a nepatrně se pousmál. "Ne u zrcadla. Dobrou noc, Severusi."

6. kapitola | 8. kapitola
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama