Překážka osudu (6. Kapitola)

11. srpna 2013 v 16:45 | Karol
Ošetřovnou se ozvalo hlasité zabouchání na dveře. Severus se levačkou opíral o chladnou kamennou zeď a čekal, až mu někdo otevře. Nikdo ale nepřicházel. Zabouchal znovu, a ani se neobtěžoval pomyslet na to, že by mohl spící pacienty v ošetřovně vzbudit. Motala se mu hlava a potřeboval si urychleně sednout, to by ovšem nesměl trčet v chladné chodbě přímo před ošetřovnou a dožadovat se toho, aby mu vůbec někdo otevřel. Zabouchal naposled zaťatou pěstí, a hned poté se dveře prudce otevřely a vyletěla z nich rozespalá, zato už vztekem rozžhavená madam Pomfreyová.


"Můžete mi vysvětlit, co tu dě- Severusi?" zarazila se uprostřed nádechu k dlouhému proslovu a překvapeně pohlédla na profesora. Okamžitě se setkala se skelným pohledem hnědých očí. Hrklo v ní, když Severus pevně sevřel čelisti a odevzdaně přikývl. Profesor Snape nebyl zrovna pravidelným pacientem, většinu zranění si dokázal ošetřit sám, a když ne, rozhodně s tím nešel na ošetřovnu. To byla až ta poslední možnost. "Pojďte dovnitř." Otevřela dveře a nechala ho vstoupit. Zamířil rovnou k lehátku, na které se posadil, a zvedl zrak ke starší ženě, která k němu upínala svou pozornost. Už se ho chtěla zeptat, co se stalo, ale Snape nechtěl čelit všetečným otázkám, a proto se rozmluvil sám.

"Mám pouze něco s rukou. Kdybyste se na to mohla podívat, byl bych-" ani nestihl dokončit. Madam nevydržela dlouho postávat na svém místě, a tak zatímco se Severus pomalou odsekávanou řečí rozmluvil, sklonila se k obvázané dlani. Opatrně odmotala obvaz, když mu náhle zděšením skočila do řeči.

"Proboha, Severusi, vždyť vám to hnisá!"

"Nic mi nehnisá," opáčil okamžitě s mírně podrážděným tónem. Madam Pomfreyová ho obdařila vyčítavým pohledem, než zrak sklonila znovu k ráně. Severus věděl, že se měl na ošetřovnu dostavit dřív, nahlas by to ale v životě nepřiznal.

"Vy tomu tak rozumíte," nedala se ošetřovatelka, zatímco mu opatrně stahovala obvaz a podmračeně hleděla na několik tržných ranek na Severusově dlani. Snapea nenapadlo nic lepšího, než mlčet. Žena si dlouhou chvíli prohlížela poraněnou dlaň a něco si sama pro sebe mumlala, což Severus přecházel s čistou ignorací. "Kdy se vám to stalo?"

"Ve čtvrtek."

Madam Pomfreyová zvedla prudce hlavu s očima otevřenýma dokořán a probodla Severuse tak vážným pohledem, až se musel opravdu přemáhat, aby svou tvář nechal smrtelně vážnou. "To myslíte vážně?" začala zprvu klidně, netrvalo to však dlouho a hlas v rámci možností zvýšila. "Severusi, je pondělí ráno! Uvědomujete si vůbec, co-"

"Nežádám vás o přednášku na téma: Zodpovědná péče o své zdraví. Pouze chci, abyste s tou rukou něco udělala, protože v ní neudržím hůlku, a to je pro kouzelníka docela problém," skočil ženě do řeči svým typickým monotónním hlasem. Lehce pozvedl obočí a zabodl se do ní potemnělým pohledem. Mohl se poučit, a pak by se nemusel dožadovat zdravotnické péče, která byla v tu chvíli opravdu nezbytná. Hlavně v případě, že ho povolá Voldemort. Mírně zbledl ve tváři a stočil zrak k madam, která se už dala do práce a přinesla pár obvazů, lektvarů a svou hůlku.

"Muselo se vám do toho něco dostat, když to začalo hnisat," promluvila, zatímco se motala kolem lůžka, na kterém Severus seděl. Límeček bílé košile měl nakřivo a tvář neoholenou, naštěstí madam Pomfreyová byla zvyklá vidět nemocné v zanedbaném stavu, takže to ani trochu neřešil. Bylo mu víc špatně, než aby se zabýval svým obvykle precizně upraveným vzhledem. Tiše přemýšlel nad tím, co se mu mohlo do rány dostat. Něco určitě ano, ale nenapadala ho žádná nebezpečná přísada, která by ho měla ohrozit na životě. Nakonec za to mohl určitě oslabený organismus, který zkrátka už i taková zranění nezvládal. "Jak se vám to stalo?"

Chvíli přemýšlel, zda má přiznat pravou barvu věci. Byla druhá hodina ranní a na vymýšlení přesvědčivé lži se moc dobře necítil, proto rezignovaně vydechl. "Snažil jsem se chytit sklenice padající z poličky."

Madam k němu na moment střelila nevěřícím pohledem, a tak Severus suše dodal: "Reflex."

"Kdybyste přišel okamžitě, zavázala bych vám to a bylo by to za chvíli v pořádku. Sice byste musel pár dní vydržet bez těch svých lektvarů, ale nemusel byste tu teď zůstat."

"Co prosím?" stočil k ní překvapeně tvář. Mírně vyklenul obočí, dávaje ošetřovatelce možnost svá slova přehodnotit. V žádném případě nehodlal zůstávat na ošetřovně. Ležet na lůžku a podrobovat se lékařským experimentům bradavické zdravotnice, to mu tak chybělo. Žena mu ale neodpověděla, místo toho začala Severusovi ránu čistit. Porozhlédl se po šeré ošetřovně. Byla poloprázdná, leželo v ní opravdu pár studentů a ti navíc leželi až na druhé straně, proto nikoho světlem ani hlasy nerušili.

"Musím si vás tu nechat na pozorování, nevypadá to moc dobře, a pokud se vám tam, Severusi, dostalo něco z vašich lektvarů, může se to akorát zhoršit. To nehodlám riskovat," uzavřela diskuzi nekompromisním hlasem. Severuse polil horký pot. Nehodlal si hrát na chudáka, kterého musí ostatní obskakovat v bradavické ošetřovně. V žádném případě si to nehodlal připustit, a i když nakonec až překvapivě mírně přikývl, v hlavě přemýšlel nad tím, jak se z téhle prekérní situace dostane.

Podstoupil celé ošetření. Madam Pomfreyová mu nakonec ruku pečlivě zavázala, dala mu vypít lektvar a počkala, až si Snape opravdu lehne do postele. Snapeova nevyzpytatelnost byla známá všem v Bradavicích, nechtěla nic podcenit. Obléknout se do čistého nemocničního pyžama rázně odmítl. Pak už ale kupodivu nic nenamítal. Natáhl si přes sebe peřinu a naposled počastoval ošetřovatelku pronikavým pohledem, než zavřel oči. Byl připraven okamžitě z postele vylézt, až madam Pomfreyová ošetřovnu opustí a usne, to ale nepočítal s tím, že se propadne do hlubokého spánku dřív, než stačí ošetřovatelka odejít.

- - -

Mírně mu kmitla víčka, než pomalu otevřel oči. Několik dlouhých vteřin bezmyšlenkovitě hleděl na strop nad sebou, než si vše uvědomil. Zvedl pravou ruku, která mu ležela na pokrývce, a prohlédl si obvaz, kterým měl dlaň zavázanou. Okamžitě se zvedl z postele, rychle vklouzl do svých polobotek, ani si obuv nezavazoval, a už se rozhlížel kolem sebe, zda někde zahlédne ležet svou hůlku. Byl přesvědčen, že by si madam Pomfreyová nedovolila vzít mu právě kouzelnickou hůlku, proto chvíli přemýšlel, než zkusil první šuplík u nočního stolku. Štěstí mu přálo. Zapnul si bílou, pomuchlanou košili až ke krku a vsunul ji do společenských kalhot, do kterých napasoval během chvíle i pásek, ač mu to šlo pouze levačkou docela těžce. Celou dobu si počínal velice tiše. Pohyboval se opatrně a nenápadně. V duchu doufal v to, že stihne zmizet dřív, než se ošetřovatelka vydá na ranní obchůzku, aby zkontrolovala stav svých pacientů.

Když akorát přešel práh a tiše za sebou zavřel dřevěné dveře, dlouze úlevně vydechl. Rukou si pročísl delší černé vlasy, které měl po ránu víc než neuspořádané. Rozhodl se to neřešit, beztak bylo brzo ráno a po chodbách se studenti tak časně nepohybovali. Klidným krokem se vydal přímo do svého sklepení. Potřeboval se osprchovat a upravit, protože ho hned ráno čekalo vyučování. Vybral si ne příliš využívanou chodbu ve třetím poschodí, z které zamířil přímo po točitém schodišti do prvního patra. Odtamtud vedlo další schodiště do sklepení. Kvitoval s povděkem, že studentům začíná vyučování až v devět hodin a tudíž teď většina z nich stále leží v posteli a spí. Odhadoval, že mohlo být tak dobrých sedm hodin ráno. Ovšem tuhle myšlenku mu v dalším okamžiku nahryzala vlna obav. Zespodu schodiště se náhle ozvala ozvěna kroků. Nedůvěřivě nakrčil svou neoholenou tvář a přimhouřil oči, ani tak ale ve svém kroku nezpomaloval. Nakonec předpokládal, že to bude někdo z profesorů, což se nepotvrdilo v momentě, kdy proti němu po schodech vystoupala středně vysoká, štíhlá dívka, tisknouc si na hrudi pár učebnic. Žluto-červená kravata kolem krku dávala znát, kam tahle dívka patří, a i kdyby tu kravatu neměla, nemusel by nad tím Severus dlouho přemýšlet.

Aniž by si to uvědomil, svou chůzi na schodišti zastavil. Pečlivě si mladou Nebelvířanku prohlížel, a když se střetl s pohledem oříškových očí, uvědomil si, že se cítí dost nepatřičně. Pouze v bílé a ke všemu zmuchlané košili s výrazně zarostlou tváří a neupravenými vlasy náhle zalitoval, že si vybral zrovna tohle zpropadené schodiště.

Hermiona překvapeně zvedla pohled, když se proti ní náhle vynořil profesor lektvarů. První myšlenka, která jí nekontrolovatelně prolétla hlavou, byla, že někde musel prožít těžkou noc, až poté si ale všimla pečlivě zavázané dlaně. To už dospěla k poznání, že byl profesor na ošetřovně, a proto ráno prvním ročníkům hodina lektvarů odpadla.

"Co se tak díváte, v životě jste neviděla profesora Snapea v bílé košili?" promluvil podrážděným hlasem. Nebylo pro něho ani těžké použít kousavost, která mu byla tak vlastní. Hermiona se z prohlížení neupraveného profesora probrala velice rychle.

"Neviděla, pane," odpověděla okamžitě.

Snapeovi mírně stouplo obočí, až se mu vráska na čele prohloubila. Takovou odpověď nečekal, ač pravdu by si v hlavě dokázal domyslet samo sebou sám. Zůstal delší chvíli ticho, což samo o sobě znamenalo, že buď opravdu ustavičně přemýšlí, nebo že mu Hermiona sebrala vítr z plachet.

"Všechno je jednou poprvé," zabručel nakonec neutrálním tónem, z kterého kupodivu vynechal kousavost i útočnost. Uvědomil si, že téhle situaci už těžko zabrání, a upřímně s Hermionou soucítil, že ho potkala právě v takovém stavu. Po ránu se totiž lekal i sám sebe v zrcadle. Dokud se zkrátka úplně neprobral, podobal se spíše přízraku s velkými kruhy pod očima a zarostlou tváří, která u něho nebyla zvykem. Působil tak o dost starší a neurvalejší. Poslední dobou potřeboval víc spánku, více času k odpočinku, ten ale neměl.

Hermiona neurčitě přikývla. V duchu musela uznat, že profesor Snape vypadal opravdu otřesně. Byla od něho zvyklá pokaždé na preciznost ve svém vzhledu. Dlouhá řada malých knoflíků na kabátci bývala pečlivě zapnutá, bílá košile vykukovala pouze na manžetách a límci přesně tam, kde měla. Černé vlasy měl sice mastné, nikde se ale nekroutily, což mu mohla pouze tiše závidět. Nakonec pohled, který se Hermioně právě naskýtal, potvrzoval, že Severus Snape není pouze profesorem s nespočtem přezdívek, neotřelými metodami ve vyučování a zvláštním neosobním chováním. Byl to také člověk, normální muž. Za své studium v Bradavicích slyšela několik povídaček o Snapeovi. Většinou byl líčen jako nadpřirozená bytost bez citu a lidskosti, ale ona sama se přesvědčila, a teď pohled na něho to pouze utvrzoval, že Snape ve svém osobním životě byl odlišnou osobností než ve svém životě pracovním. Profesor Snape a Severus Snape se v něčem lišili a ona měla náhle nutkání zjistit v čem. Možná i proto v další chvíli řekla něco, za co ji měl Snape sto chutí zavraždit pohledem.

"Profesore? Možná byste se měl vrátit na tu ošetřovnu. Madam Pomfreyová nebude ráda, až tam najde prázdnou postel."

Snape zbledl ve tváři samotným šokem. V první chvíli si snad myslel, že na něho použila nitrozpyt, což ho vyděsilo mnohem více, než to, co mu Hermiona řekla. Usoudil ale, že to zní poměrně nemožně, a místo vzteklých slov Hermionu probodl temným pohledem. Dlouze vydechl. Měla ho opravdu dokonale přečteného, což ho mírně znervózňovalo, stále měl ale na paměti, že přečíst ho momentálně není tak těžké. S takovým vzhledem by ze svých komnat v životě nevyšel. Ale i přesto si neodpustil otázku.

"Z čeho soudíte, že bych se měl vrátit na ošetřovnu?"

"Z více věcí," nadechla se okamžitě Hermiona a nasadila výraz naprostého vědoucího přesvědčení, až si Severus pomyslel, že ho rozmetá nespočtem argumentů, na které on nebude mít odpověď. "Prvnímu ročníku odpadla vaše hodina. Nikdo neřekl proč, ale když vás tak vidím, není těžké si to domyslet, pane."

"Počkat," zarazil se nechápavě, naklonil zlehka hlavu na stranu a přimhouřil oči. "Odpadla?"

"Ano. Bude už jedenáct hodin. Mám pocit, že profesorka McGonagallová říkala, že to odpadá i třeťákům," odpověděla mu a zároveň s tím si prohlížela jeho zamyšlenou tvář, která byla pouhým odrazem jeho náhlého kvapného přemýšlení. Až teď mu došlo, proč bylo tak lehké ošetřovnu opustit. Pomfreová už svou klasickou ranní obchůzku absolvovala, a pak se určitě zapomněla někde u sebe nad knižním románem.

Hermiona na něho koukala s nakrčeným čelem, protože Snape se očividně ztratil ve svých myšlenkách. Napovídal o tom zcela nepřítomný pohled, kterým hleděl někam za ni.

"Nic už odpadat nebude," pronesl náhle. Trhl hlavou a znovu se rozešel, až Hermiona musela na schodišti uhnout, když ji míjel. Nechápavě se na něho otočila.

"Co prosím?"

"Slyšíte dobře. Říkám, že už nikomu nic dalšího odpadat nebude. Ale vás se to netýká, tak si laskavě hleďte svých věcí. Určitě už vám dávno běží další hodina." V duchu svá slova doplnil tím, že doufá, že ji to bude stát pár bodů, ale nahlas už nic neřekl. Otočil se na patě a začal dál scházet točité schodiště, protože náhle z ničeho nic spěchal. Vidina těch naštvaných výrazů studentů z třetího ročníku, až se dozví, že hodina lektvarů neodpadá, ho popoháněla dál až s nechutným nadšením.

"Ale co ta ošetřovna?" ozvala se za ním znovu Hermiona, která zkrátka nemohla pochopit Snapeovo myšlení. Ten chlap byl samá záhada. Mohl si dopřát volno a odpočinout si, ať už ve svých komnatách nebo na ošetřovně, a on místo toho hodlal překopat znovu rozvrh několika třídám, pouze proto, že nehodlal snést fakt, že by měla být třída připravena o pár hodin lektvarů.

"Pokud bych sháněl náhradu za svou matku, onen konkurz byste rozhodně vyhrála, ale teď se obávám, že vám do toho nic není. Na shledanou." S tím se už definitivně otočil, a než konsternovaná Hermiona stačila něco říct, zmizel na konci schodiště v dlouhé chodbě. Od začátku školního roku se smiřoval s tím, že každý den může být v Bradavicích jeho posledním. Nehodlal promarnit ani minutu, proto místo zbytečného lelkování ve svých komnatách nebo polehávání na ošetřovně, radši učil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kriztyna Kriztyna | 23. září 2013 v 16:15 | Reagovat

Skvěla povídka, snad tu bude další díl brzo! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama