Překážka osudu (5. Kapitola)

25. července 2013 v 18:02 | Karol
Severus se další den na snídani ani oběd ve Velké síni nedostavil. Opravdu se nechtěl s obvázanou pravačkou promenádovat po hradě, a proto zůstal celé dopoledne ve svém sklepení. Na vaření lektvarů ani opravování prací se necítil. Byl pravák, v dlani cítil stále tlak, a tak tímto nechtěl bolest v ruce podporovat. Celé dopoledne proseděl před svým krbem s knihou dávno zapomenutých lektvarů rozloženou na klíně, ale ani za Merlina se na četbu nemohl soustředit. Myšlenkami stále utíkal k událostem minulým, ale také k budoucím. Uběhl měsíc od posledního svolání lorda Voldemorta a on začínal mít pocit, že to nebude dlouho trvat a bude tu další setkání. Bál se. Do snů se mu často promítal Voldemortův úlisný hlas a budil ho uprostřed noci celého zpoceného a vyděšeného. V životě by to nikomu nepřiznal. Své slabosti ukrýval před okolním světem a tvářil se pokaždé nezlomně a hrdě. Popravdě ho ale trápilo hodně věcí. Hodně věcí, s kterými by se potřeboval někomu svěřit. Nepotřeboval slyšet radu nebo podporu, stačilo by mu to někomu říct a tím ze sebe shodit to těžké břemeno, které nesl na svých ramenech a na které se stále něco nabalovalo. Dokud byl pro Voldemorta normálním posluhovačem a pro Brumbála důležitým členem profesorského sboru, dokázal tohle břemeno nést. Byl silnou osobností, která se nenechávala ničím zlomit. Ovšem, když si Voldemort na něho vymyslel další pikantnost, které zprvu nepřisuzoval velkou důležitost, tak si konečně uvědomil, že tímhle to asi všechno skončí. Že tomu nedokáže dál čelit. On, Severus Snape, už nezvládne dál nést zodpovědnost, která na něj byla naložena.


Nechal spadnout těžká víčka a zaklonil hlavu, aby se mohl opřít o opěradlo za sebou. Poslední sen, z kterého se uprostřed noci probudil, se mu zdál tuhle noc. Viděl v něm hrozné věci. Smrt, bolest, křik a pláč. Všechno, co už viděl ve svém opravdovém životě, a i přesto ho to dokázalo ve snu tak vyděsit. Asi hodinu seděl v noci po tmě v koženém křesle a přemýšlel nad tím, co ve snu viděl. Možná to byla pouze sentimentálnost osamělého muže, že se mu zdálo o ženě, která o něho v posledních dnech projevila tolik starosti, jako nikdo jiný za celý život. Tak moc zase neudělala, ozval se Severusův vnitřní hlásek, který se ho snažil udržet při racionálním myšlení. Přemýšlel, co k tomu Grangerovou vůbec vedlo. Proč by chtěl někdo pomáhat obávanému a arogantnímu profesorovi lektvarů? Otevřel oči, narovnal hlavu a prudce zaklapl knihu na svém klíně. Své myšlenky se rozhodl dál nerozvádět. Usoudil, že by to byla beztak ztráta času.
Zvedl se a šel vrátit knihu do obsáhlé knihovny. Poté se oblékl do černého kabátce a vzal si také černý plášť, levou rukou si uhladil pramen vlasů, který se mu přilepil k hladce oholené tváři, a letmo zkontroloval čas. Měl dobrých pět minut do začátku dvouhodinovky lektvarů se šestým ročníkem. Pohlédl na svou pravou ruku, která byla stále zavázaná obvazem. Opravdu neměl v úmyslu jít učit s obvázanou rukou jako nějaký hypochondr. Tuhle úlohu tu zastávali simulující studenti a on jejich kádr nehodlal rozšiřovat. Pomalu rozvázal obvaz a začal ho odmotávat. Rány už nekrvácely, celá ruka ale byla zarudlá a oteklá. Na chvíli ho napadlo, že přece jen měl dát Grangerové důvěru a nechat ji, aby mu ruku vyléčila, alespoň částečně, protože když se na to teď díval, lektvar pro zacelení ran tak dobře nefungoval. Ale možná to je pouze otázka času, pomyslel si nakonec. Pokusil se s dlaní a prsty zahýbat, a když zjistil, že je to poměrně bolestivé, vsunul ruku do hábitu a opustil své sklepení.
Do komnat se dostal až večer. Už když posedával na večeři ve Velké síni, měl chvílemi pocit, že se mu začíná motat hlava a bolest v ruce sílí. Ničemu z toho ale nehodlal věnovat pozornost, proto se v klidu navečeřel, a poté se odebral zpět do sklepení. Celé odpoledne proběhlo naprosto normálně. Nikdo ani nepostřehl, že má něco s dlaní, kterou buď schovával v hábitu, nebo s druhou rukou za zády. Pravačku mu pohledem propalovala pouze Hermiona, která se netvářila vůbec nadšeně, když si všimla, že si obvaz sundal. Chvíli se i obával, že dívka v učebně počká a pořádně mu to vytkne, ovšem preventivní strhnutí třiceti bodů Nebelvíru mladou dívku i zbytek studentů naštvalo natolik, že po skončení hodiny se v učebně nehodlali déle zdržovat.
Sešel do svých komnat a malátně se posadil do křesla. Hnědé oči upřel na zarudlou a oteklou dlaň. Sám při tom pohledu tušil, že, ač by byla rána sebehlubší, rozhodně by takto vypadat neměla. Ani to ho ale nedonutilo přehodnotit situaci. Zkrátka si vzal lektvar, aby léčbu podpořil, a netuše, že se mu zvýšila teplota, si po sprše lehl do postele a okamžitě usnul.
Celá sobota i neděle se nesly v podobném duchu. Ležel v posteli, nebo posedával v koženém křesle a utápěl se ve svých myšlenkách, nebo, zmožen únavou, spal. Nebyl schopen téměř ničeho. Bolela ho hlava, v dlani mu tepalo, a ač se mermomocí snažil uvést do normálního denního chodu, nedařilo se mu to. Párkrát opustil podzemí, většinu času ale trávil ve sklepení, kde se pohyboval ve volné bílé košili se studeným obkladem na dlani. Měl pocit, že samou únavou usne na každém kroku, a přesto pro něho byl spánek dalším mučením v podobě těžkých snů a bolesti, která se mu rozšiřovala téměř až k předloktí. Lil do sebe nespočet lektvarů, které se snažil i při svém stavu nově uvařit, ale nic mu nepomáhalo. Dokonce si ruku i sám znovu zavázal, ale stav dlaně se horšil a horšil, aniž by si to Severus chtěl přiznat.
- - -
"Tím bych naše setkání ukončil. Brzo se zase uvidíme," potměšile se ušklíbl Voldemort, kráčeje bos po prkenné zemi přímo ke kroužku svých věrných posluhovačů. Muži svorně přikývli a postupně se začali přemisťovat. Už i Severus se chtěl přemístit, ale prudce zdvižená ruka Voldemorta ho zastavila. "Ty zůstaň."
"Pane?" Založil si Severus ruce znovu za záda a zpříma pohlédl na Temného pána. Ten se vydal k Severusovi blíž. Každý krok pomalu odměřoval a vyžíval se v očním kontaktu, ve kterém měl tak silnou nadvládu, až Severusovi přebíhal mráz po zádech. V hlavní síni Malfoy Manor zavládlo hluboké ticho, které protínal pouze mělký Severusův dech a občasné zavrzání parket pod Voldemortem.
"Určitě víš, že vytvářím nové kletby, které by mi pomohly válku vyhrát, a poté upevnit moc v Británii," začal Voldemort pomalu s přimhouřeným pohledem, kterým se zabodával do Severuse. Snape se ani nepohnul, pouze stroze přikývl a potvrdil Voldemortova slova.
"Ano, pane. Vím."
"Mám tě za věrného služebníka, Severusi. To také moc dobře víš," pokračoval dál úlisným hlasem a nadále se k němu přibližoval. Severus se mu stále zpříma díval do očí s pevně semknutými čelistmi. Svou mysl se snažil uzavřít, protože věděl, že riziko nitrozpytu začíná být více než reálné. Zadržel v plicích delší nádech a nechal Voldemorta pokračovat. Ten se zastavil kousek před ním a znechuceně se zašklebil. "Každou kletbu musím na někom vyzkoušet a už si nehodlám brát ta budižkničemu, která nic nevydrží. Je to akorát ztráta času, když musím čekat, až se ti simulanti dají do pořádku. Abrahamovi to naposled trvalo tři měsíce, a ani tak se z toho očividně nedostal. Včera tu novou kletbu nezvládl, i když to alespoň ukázalo, jak velkou kvalitu ta kletba má. Ale zasloužil si to, škoda ho není," mluvil tónem, kterým mudlové mluvili o počasí, a prohlížel si Severusovu tvář, než odvrátil své šedivé oči a s pohrdavým šklebem dodal: "Havěť neschopná."
Severusovi tuhla krev v žilách. V hlavě se mu začínalo rodit několik domněnek o tom, co po něm bude Voldemort žádat. Žádná pro něho nevypadala dobře.
"Navíc mi ten pošetilec lhal, a to nehodlám trpět," dodal nekompromisně Voldemort a zadíval se na Severuse, ke kterému udělal posledních pár kroků, až postával vedle něho a z nezdravé blízkosti mu hleděl do očí. Snape mohl cítit Voldemortův dech na tváři, ale ani tak k němu nepootočil hlavu. Hleděl stále před sebe s ocelově pevným pohledem a nehýbal se. A během momentu se mu k uchu doneslo tiché zašveholení syčivého hlasu. "Ty bys mi nelhal Severusi, že ne?"
Severus znenadání otevřel oči a prudce se posadil, v čemž mu nebránila ani pokrývka, která se válela na zemi vedle postele. Přerývavě dýchal a pohled zabodával do černočerné tmy před sebou. Natáhl pravou ruku k nočnímu stolku, kde mu ležela hůlka. Pevně ji sevřel v dlani a v ten samý moment toho prudce zalitoval. Neuvědomil si, že má ruku poraněnou. Hůlku okamžitě upustil.
"Au! Zatrace- zatraceně!" zahuhlal ztěžka a začal se hrabat z postele, aby našel kus dřeva, který se zakutálel někam pod postel. Nahmatal proto krabičku sirek, aby mohl zapálit svíčku na nočním stolku, a porozhlédl se po své ložnici. Posadil se na postel, nohy spustil na zem a levou rukou se dotkl naprosto propoceného trička, které měl na sobě. Rychle ho ze sebe s nechutným šklebem shodil a klekl si na zem, aby našel zakutálenou hůlku. Pravou ruku celou dobu držel ve vzduchu a dával si pozor, aby se s ní už ničeho nedotkl. Nakonec musel pod postel vlézt celý.
"Výborně," zamumlal si s ironií, když vylezl zpod postele a ruku měl zašpiněnou od prachu. Sotva držel víčka otevřená a pouze v pyžamových kalhotách se vydal ruku omýt. Nebylo mu vůbec dobře, ale to, že mu před očima okolní svět splývá, přisuzoval rozespalosti a ne špatnému zdravotnímu stavu. Malátným krokem došel až k umyvadlu, tentokrát za doprovodu kouzla Lumos. Umyl si špinavou ruku, a poté si studenou vodou opláchl hořící tváře. Měl pocit, že ho zevnitř brzo sežehne neznámá vnitřní síla. Pocit, kdy se mu zaživa pálila kůže, už poznal, ale tohle bylo něco odlišného. Šlo to také zevnitř těla. Tlak mu visel na spáncích a zátylku, hlava mu mohla prasknout. Když se konečně narovnal a upřel pohled do zrcadla před sebou, nemusel být ani vyučeným zdravotníkem, aby poznal, co má za problém. Horečka.
Chvíli si hleděl do skelnatých očí, přemýšleje nad tím, že se začíná ocitat v opravdu velkém maléru. Pokud ho Voldemort povolá na další schůzku, a bude po něm chtít, aby čelil další kletbě, nebude mít ani sebemenší šanci přežít, když se tam dostaví s takto oslabeným organismem. Marnost se mu vlila do očí v čiré zoufalosti, ač on přisoudil lesk horečce. Svou slabost si nechtěl přiznat ani sám sobě. Když sklonil tvář k poraněné ruce, setkal se s doposud nepoznaným pohledem.
"Tak tohle už sám nezachráníš," musel s nelibostí zkonstatovat sám k sobě. Osud ho nakonec donutil. Musel navštívit ošetřovnu, a to okamžitě, čím dřív totiž bude zase v pořádku, tím větší bude šance, že bude mít další možnost léčit se z Voldemortových kleteb. Pokud se totiž nedokáže vyléčit teď, kletba Pána zla může být to poslední, co ho v životě potká. Nedbale si ovázal obvaz přes dlaň, natáhl si přes sebe bílou košili a černé kalhoty. Ničím víc se nehodlal zdržovat, byla druhá hodina v noci a nepředpokládal, že by někoho po cestě potkal. Narychlo si vyčistil zuby a vydal se přímo na ošetřovnu za Poppy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama