Překážka osudu (3. Kapitola)

14. června 2013 v 18:29 | Karol
Severus se svižným krokem rozešel dlouhou chodbou, až zmizel ve stínu lesklého brnění, a o pár vteřin později zabočil prudce za roh. Až poté svou chůzi o něco víc zvolnil a vztekle si z tváře odsunul pramen mastných vlasů, který se mu v zápalu rychlé chůze přilepil na tvář. Měl toho akorát tak dost. Většina těch tupých hlav po škole šířila věci, o kterých neměla ani sebemenší zdání. Nesnášel, když byl středem pozornosti a náhle se ze dne na den stal tématem všech bezduchých studentských rozhovorů. Sama Minerva tomu přidala poslední kapku. Ta zatracená ženská neměla sebemenší důvod míchat se do takových věcí. Nikdo k tomu neměl důvod. Nehledě na to, že prohřešek malých prvňáků a ztráta sto osmdesáti bodů ho také pořádně rozmrzela, ač to na sobě nedal znát a tvářil se, že se ho to ani lehce nedotklo. Tak trochu dotklo. Začínal se obávat, že tento školní rok by mohl být jedním z jeho posledních, a tak chtěl vyhrát školní pohár. Navíc rozhodně nestál o výchovné problémy svých studentů, které by musel řešit. Školní pohár chtěl vyhrát pokaždé, i když se neocital v takové situaci, ale teď se k němu upnul mnohem více než normálně. Možná podvědomě doufal, že je to poslední věc, ve které by mohl uspět. Po ztrátě tolika bodů už to ale vypadalo téměř nemožně. Prvňáci. No ovšem, nevychovaní prvňáci.


Volnou chůzí se procházel po dlouhé době, do které už dopadal stín od okenic a třpyt měsíčního světla, a ve tváři měl stále odraz hmatatelného vzteku. Opravdové štěstí, že se rozčílil v době večeře a nikdo se po chodbě netoulal, to by si na někom svou špatnou náladu okamžitě kompenzoval a rozhodně by to nedopadlo dobře. Chytl se lemů svého hábitu a přitáhl si ho blíže k tělu, když mu po zádech přeběhl mráz, který se k němu dostal od otevřeného okna. Pomalu k němu přistoupil a bez použití kouzel ho zavřel. Kličku otočil, když v tom zaslechl zvuk. Krátké šustění a klapot bot. Zastavil se uprostřed svého pohybu, ruku dokonce nechal na kličce a pouze stočil tvář k ohněm osvícené chodbě.

Ze šera se po chvíli vynořila hubená dívka se zrzavou hřívou vlasů. Vztek ho okamžitě s pocitem zadostiučinění opustil. Pokud si chtěl na někom kompenzovat svou špatnou náladu, Hermiona byla dokonalou obětí. Obětí, která si to za své chování zaslouží. Mladá Nebelvírka si u něho totiž svou neskonalou odvahou a starostlivostí nechala dluh a on ho chtěl splatit. Narovnal se v zádech a očekával, že si ho dívka všimne, ta ho ale přehlédla. Očividně byla zabrána do svých roztěkaných myšlenek a nevěnovala pozornost svému okolí. Zrak skláněla někam k nohám, plížila se chodbou a nic netušíc prošla kolem Snapea.

"To ve svých letech stále neumíte zdravit?" ozval se za ní zcela nečekaně Snape a vynořil se ze stínu u okna. Hermioně v tu chvíli šokem vynechalo srdce, které se vzápětí pod návalem adrenalinu rozběhlo na dlouhou trať. Lekla se ho. Přísahala by, že v chodbě nikdo nebyl, když do ní vcházela. Prudce se otočila a rychle k němu zvedla tvář s vyděšeným leskem v očích. I ona měla náhle na pár okamžiků popelavou tvář, čehož si Snape okamžitě všiml. "Ocenil bych, kdybyste se začala tvářit normálně. Pokud hodláte upadnout do mdlob, zachraňovat vás nebudu," hbitě zareagoval na výraz, se kterým se na něho dívka dívala.

Zase ve formě, prolétlo Hermioně hlavou a zvedla pravou ruku, aby si pramen vlnitých vlasů vložila za ucho. Snape z ní nepouštěl pohled, dokud se nedočkal odpovědi. "Omlouvám se. Pouze jsem vás neviděla, pane profesore," odpověděla mu klidně, přehlížejíc tón, kterým s ní mluvil.

"Máte snad problém se zrakem?" neodpustil si posměšné rýpnutí s pocitem satisfakce. Hermiona se pomalu začínala vzpamatovávat a orientovat se v situaci, do které se dostala. Snape se k ní pomalu přibližoval, až mezi nimi nechal zanedbatelnou mezeru čtyřiceti centimetrů. Hermioně začalo docházet, že něco není v pořádku. Snape vypadal odlišně, byl bledší než předchozí den a v očích se mu odrážela potměšilost, která neměla meze. Neměla důvod uhýbat před tím očním kontaktem, právě naopak se mu snažila vzdorně čelit a pochopit tok profesorových myšlenek. To, že včera šlápla za hranici Snapeových bariér, které mu chrání soukromí, pochopila ve chvíli, kdy ji vyhodil ze třídy. Ani omylem ji ale nenapadlo, že by to mohlo mít ještě dohru. Možná se bál, že by se v tom chtěla víc rýpat a právě to v Hermioně vzbuzovalo ještě větší touhou po vědění. Zkrátka tomu chtěla přijít na kloub.

"Ne, pane," odpověděla stroze, hledíc vysokému muži zpříma do očí. Chtěla mu dokázat, že se ho nebojí, a tak se přímým pohledem dobrovolně vystavovala riziku nitrozpytu. Snape ho ale ze záhadného důvodu nepoužil. Možná byla tak průhledná, že ho ani nebylo potřeba.

"Slečno Grangerová," oslovil dívku překvapivě medovým hlasem, ve kterém se ale odrazila váhavost, která přišla Hermioně povědomá. "Možná byste si měla dojít na ošetřovnu." Když Snape dořekl celou větu s hmatatelným sarkasmem, věděla, koho napodoboval. Použil podobnou interpretaci slov a potlačil na své tváři triumfální úšklebek. Napodobil Hermionu víc než dobře, ta mu to ale chtěla vrátit podobnou měrou. V žádném případě nechtěla, aby zesměšňoval něco takového. Chtěla mu pouze pomoci a on to tak podle obrátil proti ní.

"Jsem snad dostatečně svéprá-"

"Obávám se, že ne," skočil dívce prudce do řeči, "když máte tu odvahu diskutovat s profesorem o věcech zcela zřejmých." Rozhodl se neponechat nic náhodě a nedávat Hermioně příliš prostoru k odpovědím. Musel totiž kolikrát uznat, ač nerad, že byla opravdu chytrá. Dle jeho kolegů slibovala být v budoucnu velkým přínosem pro kouzelnický svět. On jim navenek často oponoval, i když v duchu souhlasil.

"Já ale nemám problém se zrakem," zopakovala mu stále klidně, už s více důrazným tónem. Snape pomalu pozvedl obočí.

"Opravdu ne?" ušklíbl se. "Takže mi chcete tvrdit, že se tu zmateně nemotáte po chodbách v době, kdy byste měla být na večeři?" Pokračoval dál s vetknutou jízlivostí v hlase, ve kterém se odrážela i mohutná sebedůvěra jeho samotného. Jako by tomu nesmyslu sám věřil a chtěl Hermionu potopit tak, jako se cítil předešlý den on. Nesnášel, když z něho někdo dělal chudáka. Nenáviděl lítost a pozornost ostatních. Cítil se zranitelně a možná i z části poníženě. Od kdy potřeboval Severus Snape pomoc? Styděl se za svou slabost a chtěl, aby Hermiona důkladně zpytovala své svědomí a příště se mu raději vyhnula obloukem, i kdyby pomoc opravdu potřeboval.

"Musí být těžké orientovat se ve spletitých bradavických chodbách, když nevidíte," vychutnával si dál každé slovo, které vyslovoval až s nechutným potěšením. Hermionu začínal polévat horký pot. Neměla sebemenší zdání, co má Snape v plánu a kam tímhle vším míří, čeho chce dosáhnout. Ve chvíli, kdy k ní začal natahovat ruku, aby ji chytl pevně za paži, prožila další šok. "Pojďte, odvedu vás na ošetřo-"

"Ne! Nic mi není," prohlásila už snad potřetí tentokrát tak rázným hlasem, až se její ozvěna rozlehla dlouhou chodbou. Prudce se mu z toho až téměř bolestivého sevření vytrhla. Snapeova tvář zesinala a nabrala zcela tvrdých kontur, dokonce i vráska mezi obočím se mu protáhla. Kradmým krokem k dívce přistoupil a pomalu se sklonil v pase, aby si rovnocenně hleděli do očí.

"V tom případě," zašeptal syčivým, nebezpečným tónem tak hlubokým, až měla Hermiona pocit, že se ten hlas změní v noční můru, "vaše pošetilost vás stála opravdu hodně," vydechl. Kladl důraz na každé své slovo, slabiku za slabikou pomalu odsekával, dokud nespatřil v Hermioniích očích to, co chtěl. Strach. Musel uznat, že to trvalo zatraceně dlouho, ale dokázal to. Vyděsil samotnou Grangerovou. Své sebevědomí, pochroumané z předešlého dne, si konečně napravil, a tak už neměl potřebu dál dívku trápit, proto se prudce narovnal. "Srážím Nebelvíru třicet bodů." Udělal od ní krok zpět. Hermiona překvapeně zamrkala, zároveň si ale oddychla, že se Snape konečně vzdálil a nevyužíval dále své tělesné konstituce, aby ji děsil. Stačil ten pohled temných očí.

Mlčela. Neměla potřebu něco říkat, protože věděla, že by to bylo beztak zbytečné. A ona mu včera chtěla pouze pomoci. Měla strach. O každého by měla strach, kdyby ho viděla v tak příšerném stavu, pokud nepočítá Voldemorta. Pokud Snapea držel v Bradavicích Brumbál, neměl být pro nikoho hrozbou, i když se choval takhle. Možná právě proto se včera rozhodla Snapeovi pomoci.

Když se Hermiona rozhodla dále Snapea nedráždit, vytáhl z rukávu poslední triumf toho dne, kterým doslova završil celou pomstu, na kterou mu Hermiona sama nahrála. Kdyby se netoulala bradavickými chodbami v tuhle hodinu, setkala by se se Snapeovým vztekem až následující den.

"A navíc se obávám, že jste si nedávno svým nevhodným chováním vysloužila školní trest, " protnul ticho svým lenivým hlasem, snad jako by mluvil o počasí. "Určitě vám nebude vadit, když své volné čtvrteční odpoledne strávíte čištěním kotlíků," ušklíbl se nad tou potupnou činností, kterou vybral pro jednu z nejlepších studentek Nebelvíru a možná i celé školy za poslední léta.

Hermioně téměř klesla čelist, vlastní hrdost jí ale nedovolila ukázat profesorovi lektvarů slabost, a tak na něho hleděla stále neutrálním pohledem, ve kterém se odrážel nadhled nad celou touhle situací. Pokud by se mohla vrátit v čase, za tohle všechno by Snapeovi v učebně místo lektvaru proti bolesti podstrčila jed. Tak moc byla frustrovaná a naštvaná. Bránit se už nehodlala. Sice nesnášela nespravedlnost a většinou měla co dělat, aby skousla Snapeovo neustálé ponižování nebelvírských studentů, ale dnes se Snape dostal přes tu pomyslnou hranici maxima a ona byla náhle zcela vyrovnaná s tím, čemu čelila. Vysvobození přišlo pozdě, ale i tak byla vděčná, když se za ní ozval cizí hlas.

"Hermiono!" zvolal Ron, než si uvědomil přítomnost Snapea a prudce si připlesknul ruku na ústa, bylo už ale pozdě. Snape se pomalu otočil k dalším nebelvírským studentům, páteř mu olízla bolest, nic ale nedal na svém výrazu znát.

"Pan Weasley a pan Potter," zašveholil s krátkou odmlkou. "Strhávám Nebelvíru deset bodů za to, že se v době večeře touláte po chodbách. A teď zmizte," zasyčel k nim, temným pohledem švihl i po Hermioně, která přistoupila ke chlapcům a Ronovi zcela viditelnou grimasou naznačila, aby mlčel. Už se nadechoval, aby si postěžoval, že během několika metrů dokázala Nebelvíru strhnout body profesorka McGonagallová a teď i Snape. Než stačil Severus mrknout, chodba byla znovu prázdná. Potěšeně se ušklíbl. Nakonec nebude tak těžké Nebelvír ve školním poháru dohnat, pomyslel si. Pak už se s vidinou dobrého spánku odebral do sklepení. Před tím ale nezapomněl zkontrolovat lektvar, a poté si dát pravidelnou dávku uspávacího lektvaru, aby i přes tu hmatatelnou únavu poklidně usnul. Bez zlých snů a těžkých myšlenek.

- - -

Hrobové ticho protínala pouze odměřená chůze, která dopřávala několika desítkám párů uší impozantní ozvěnu. To když se zvuk podrážek odrážel od stěn, rozléhal se po místnosti a mísil se s povrchním a nervózním dýcháním desítek studentů. Stáli v hloučku a přesto seřazeni uprostřed místnosti. Zima k nim prosakovala přes černou látku hábitů, prožírala se košilemi a běhala dotyčným po zádech, spolu se strachem a nervozitou, která byla téměř hmatatelná. Severus Snape už několik málo vteřin přecházel před hloučkem svých studentů a čekal na posledního opozdilce. Svolal náhlou a přesto dlouho očekávanou poradu, a protože zmijozelských studentů bylo hodně, rozhodl se využít opuštěnou učebnu v osmém poschodí.

Náhle do místnosti vešel i poslední student. Blonďatá hlava se protáhla hloučkem svých spolužáků. Sem tam vysoká postava chlapce do někoho vrazila, menšího studenta kopla, než se konečně dostal na začátek, aby mohl pohlédnout na svého kmotra a zároveň profesora. Snape se až v tu chvíli zastavil a stočil se ke studentům, kteří už několik okamžiků stáli nehybně na místě a báli se i dýchat. Ledovým pohledem si přeměřil Malfoye, který přišel poslední, a pak už se konečně rozhodl promluvit.

"Kdo může za ztrátu sto osmdesáti bodů?" začal přímo, bez zbytečného prodlužování pomalým a klidným hlasem, kterým pečlivě protahoval každou druhou slabiku. Využíval téměř všeho, aby studenti pociťovali strach. Atmosféře nahrávala podivně stará a dávno zapomenutá učebna, chlad a nakonec i pravidelná ozvěna kroků. Protahování jeho hlubokého barytonu byl pouze detail v téhle strategické situaci.

Když si tak všímal studentů, většina byla pobledlá, další půlka se zase podivně zelenala. Nechtěl svou trpělivost dobrovolně pokoušet. Všichni zůstali zticha, nikdo ani nedutal. Snape se zamračil a vydal se pomalu ke studentům, kteří postávali v řadách, ve kterých se ale nedal nalézt žádný systém. "Nebudu se ptát víckrát," začal tiše, když procházel kolem prvňáků, "pokud se nikdo nepřizná, bude to akorát horší," úmyslně se zastavil hned před první řadou, kde stáli oni dva provinilci. Věděl, kdo za to může, pouze si s nimi pohrával. Chtěl slyšet jejich přiznání. Chvíli to už vypadalo, že se nedočká, během několika vteřin se ale vše změnilo.

"Já, pane profesore," vystoupil malý klučina s pobledlou tváří a hned za ním se vydal další.

"A já," zamumlal druhý hoch. Tváře skláněli k dlaždicové zemi a snažili se vyhýbat profesorovu pohledu, který se do nich zavrtával a povědomě tmavl. Snape se ale ustrašenými prvňáky nezaobíral, právě naopak. Dvojici studentů obešel a rozešel se k těm ostatním, kteří si lehce oddechli, když se provinilci přiznali. To ale netrvalo dlouho. Hned, co se k nim profesor vydal, znovu znervózněli.

"Za každou ztrátu byť jednoho dalšího bodu bude udělován s okamžitou platností trest. Jeho délka se bude odměřovat dle počtu ztracených bodů a radil bych vám, abyste si na větší ztráty dali pozor, nebo se také může stát, že si budete odpykávat trest až do konce svého studia na této škole," ušklíbl se. V momentě na něho hledělo několik desítek šokovaných očí. Málokdo dokázal své překvapení skrýt.

"Ale proč, pane profesore?" zeptal se starší student.

"Chceme vyhrát školní pohár, pane McKaybe?" pravil s povytaženým obočím Severus, než zlehka dodal: "Nebelvír si myslí, že už ho nikdo neohrozí. Profesorka McGonagallová už pomalu slaví, přece bychom jim neudělali takovou radost," protáhl ke konci s mírnou zlomyslností, která se mu zaleskla v očích, a dle pohledů svých studentů si potěšeně všiml, že s ním souhlasí. Pravdou bylo, že mu nešlo pouze o výhru školního poháru, ale také o morálku své koleje. "A vy," otočil se ke dvěma prvňákům, "jste si školní trest vysloužili rovnou do konce školního roku. Zítra u mě v kabinetě. Můžete jít."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | 19. června 2013 v 11:49 | Reagovat

Zajímavá povídka, těším se na pokračování :-)

2 •*•Cájina•*• •*•Cájina•*• | E-mail | Web | 23. června 2013 v 15:34 | Reagovat

nádherný blog plný zajímavých článků :-)
líbí se mi tu

ps: jak to děláš, že máš tak skvělou návštěvnost? :-)
hezký desing a kapitolka se moc povedla :-)

3 Karol Karol | E-mail | Web | 24. června 2013 v 22:04 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

[2]: Děkuju, já bych zrovna řekla, že mám návštěvnost docela tragickou. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama