Malfoy - žádné místo pro cit (část první)

6. června 2013 v 22:58 | Karol
Byl to letní den, střed rozmanitého července, během kterého Británie poznala těžké sucho i nekonečná mračna na obloze. Po večerech venku bouřilo a právě v tu dobu se chlapec s platinovou barvou vlasů obvykle vykrádal z domu a utíkal před svým nalinkovaným životem tam, kde si ho mohl tvořit sám.


Slunce začínalo svítit vysoko, což Draca znovu vrhlo k myšlenkám, že by neměl dále čekat. V hrudi mu srdce zběsile bušilo a snad poprvé za celou dobu si uvědomil, že udělal neuvážené rozhodnutí. Posedával u velkého pracovního stolu, na němž měl nehybně položené ruce, na které hleděl mžouravým pohledem. Sluníčko mu skrz okno svítilo přímo do očí, on před ním ale neuhýbal. Odolával mu. Nedalo se to srovnat s tím, čemu měl za pár minut čelit, bylo to pouze slunce a on nechtěl ukázat slabost a skrývat se před intenzitou slunečních paprsků.

Sám netušil, zda tak u stolu posedává pouhých pět minut nebo už celou hodinu. Utápěl se ve svých myšlenkách, kde se tok času stal nepodstatným. Hledal útěchu ve svých představách a dodával si odvahu. Zrovna ta mu teď chyběla. Co by za tu zpropadenou nebelvírskou odvahu v tu chvíli dal. Alespoň na chvíli, na pár minut.

Venku bylo ten den krásně. Příroda se zelenala, honosní pávi se procházeli po zahradě. Zvedl zrak od svých rukou a mimoděk vyhlédl z okna, kde spatřil staršího zahradníka. Zaléval zrovna záhon u malého altánu. Stačilo mu vidět pouhou siluetu muže v dáli, a i tak si byl schopen domyslet výraz, který měl na tváři. Neměl nic, staral se o stupidní zahradu v rozlehlém Malfoy Manor a přesto se tvářil šťastně. Pokaždé, když ho potkal. Kde se stala chyba? Proč on se šťastně necítil? Žil v přepychu, neměl právo si stěžovat, a přesto si v myšlenkách několikrát posteskl po normálním životě. Nepotřeboval žít v sídle, které mělo tolik místností, že některé nenavštívil za celý měsíc. Nepotřeboval mít doma celou armádu skřítků nebo snad zahradu tak velkou, že by se v ní i ztratil. Chtěl toho málo a přesto tolik. Často opovrhoval chudšími a pravda, že třeba rodinu Weasleyovic opravdu nesnášel. Nebyla to ale nenávist kvůli tomu, že se řadili k chudším kouzelníkům, byla to nenávist způsobená závistí. Záviděl jim pohodu, která z nich pokaždé vyzařovala, bezprostřednost, kterou oplývali. Svého otce se neviděl usmát už dlouho a matku? Nevzpomínal si. Dlouhou dobu žil v černobílém světě, jehož součástí byl, i když nechtěně. Bradavice pro něho byly pravým domovem. Místem, které miloval. A když se tam poté sblížil s vysokou, hnědovlasou dívkou, život dostal naprosto odlišnou barvu, než měl během chvil, co býval doma.

Velkou místností se ozval delší výdech. Pomalu se narovnal v zádech a ruce stáhl ze stolu. Promnul si kořen nosu a nakonec i oči. Udělal chybu a za pár minut možná vystaví svou budoucnost velkému ohrožení. Určitě vystaví svou budoucnost velkému ohrožení. Svou rodinu miloval a zároveň nenáviděl. Chování podle kodexu. Žádné místo pro cit a lásku, pro pochopení a empatii. Pouze moc a sláva, chtíč a peníze. Čím více se blížila ta chvíle, tím více si uvědomoval, co hodlá riskovat. Věděl téměř přesně, co si od svého otce vyslechne. "Nezodpovědnost k Malfoyům nepatří." Nechal hlavu klesnout na desku stolu a zavřel oči. Dovolil si na posledních pár okamžiků ponořit se do svých myšlenek, než udělá to, co musí. Snad byla i menší šance, že otec bude rád. Kolikrát proběhlo to trapné vyptávání se, zda už si našel přítelkyni. On mu v odpovědích lhal a vymýšlel si. Dnes už nebude muset.

- - -

Čas už dávno naznačoval, že by většina studentů měla být ve svých společenských místnostech nebo rovnou v postelích. Měli by se utápět v říších nekonečných možností, v říších snů a nechat většinu svých problémů v hmotném světě. A tak to také bylo. V bradavických chodbách bylo pusto. Před hodinou odbila půlnoc, a tak se i poslední profesoři odebrali do svých soukromých komnat a zanechali bradavická schodiště a chodby pod dozorem neúnavných duchů.

Chodba v pátém poschodí byla ozářená pouze pomocí ohně na pochodních. Stín dopadal všude kolem, oheň žhnul a žil vlastním životem. Draco se opíral o chladnou zeď a ruce měl ležérně zastrčené do kapes společenských kalhot. Košili měl zpola zapnutou a kravatu zeleno-stříbrných barev měl volně uvázanou kolem krku. Ostřížím zrakem se rozhlížel po chodbě, nevěřil moc tomu, že by v tuhle hodinu všichni spali. Náhle se ale ozval pár kroků a než se stačil narovnat, už k němu s úsměvem kráčela Hermiona.

"Zbláznil ses. Chceš, abychom měli předposlední večer v Bradavicích malér?" spustila k němu bez okolků, když se konečně přiblížila na doslech. Sotva vyzněla poslední slabika, už se ke chlapci natahovala, aby mu vtiskla vroucnou pusu. Mimoděk si chytla kravatu, která se mu tak ledabyle houpala kolem krku, a škádlivě za ni potáhla.

"Děláš, jako bys na maléry od Pottera a Weasleyho nebyla zvyklá," ušklíbl se Draco, když se Hermiona odtáhla a on jí mohl vrátit slovní úder. Dívka se na okamžik zamračila, ale dobrou náladu dlouho skrývat nedokázala. Jemně ho šťouchla do žeber, a pak už ho s milým úsměvem chytla za ruku, propletla jejich prsty.

"Bylo by to od tebe šlechetné, když…" na moment se zamyslel. Nenapadala ho přesná slova, která by vystihovala situaci, ve které se ocitali. Školní rok končil. Oba měli být o prázdninách u svých rodičů. Téměř neměli možnost se vidět, a přesto byl odhodlán riskovat vlastní krk, aby se k Hermioně během dvouměsíčního volna dostal a mohli spolu trávit čas. Znamenala pro něho opravdu mnoho a nedokázal si představit, že by bez ní měl tak dlouho vydržet.

Dívka vedle něho se zastavila a zatáhla chlapce za ruku. Draco se k ní otočil s mírně povytaženým obočím v tiché otázce, která mu pohrávala v očích samou zvědavostí. To se zvýraznilo v momentě, když mu Hermiona přiložila ukazováček ke rtům. "Pššt. Nebudeme o tom mluvit."

"Vlastně mě něco napadlo." Uhnul před prstem hlavou a pohlédl zcela vážně na dívku před sebou.

"Probírali jsme to už několikrát, Draco. Pokaždé tě něco napadne." Neodpustila si mírné rýpnutí se špetkou ironie, která chlapce vedle vždy dokázala dostatečně popudit. Moc dobře to věděla, měla ho přečteného, a tak svá slova doplnila pouze úsměvem, ač měla nutkání protočit i očima, to ale neudělala. I tak to stačilo, takže se ani nedivila, když se Draco náhle prudce ohradil.

"Nemůžeš to brát chvíli vážně?" osočil se na ni se stále vážnou tváří, která jeho emoce ukázala pouze pár vteřin po té uvítací puse. Jinak úsměvem Hermionu neobdařil. Čelisti měl pevně semknuté a kdekdo by mohl říct, že se na dívku celou dobu mračí. Hermiona si na to už zvykla. Tvářila se, že jí to nevadí, ač opak byl pravdou. Už se ale několikrát stala svědkem Dracových úsměvů a teď pouze tušila, že nebude mít dobrou náladu, právě kvůli blížícím se prázdninám a nejisté budoucnosti.

"Dobře. Takže, co tě napadlo?" zeptala se rezignovaně a přestala se usmívat, odhodlaná nezadat mu další důvod k mračení se.

Draco ihned neodpověděl. Náhle nad svým převratným nápadem zapochyboval. Zamést pod koberec už to ale nemohl, a tak se krátce nadechl a znovu od Hermiony odvrátil tvář, obě ruce si strčil do kapes a rozešel se dlouhou chodbou vedle dívky.

"Co kdybych tě představil rodičům?"

Nenadálé ticho bylo přerušeno Hermioniným zalapáním po dechu. Zastavila se na místě a nevěřícně se otočila na svého přítele, jenž se zastavil hned pár kroků po ní. V očích se jí zmítalo čiré rozhození, tvář měla zbledlou šokem. Kdyby Draco neměl tak pevně semknuté čelisti a neshlížel na ni vážným pohledem, možná by si i myslela, že si z ní dělá srandu. Teď tomu ale nic nenasvědčovalo, což dívku děsilo mnohem více, než si dokázala připustit.

"Rodičům?" dostala ze sebe konsternovaně, aniž by z Draca spustila pohled. V duchu doufala, že svá slova okamžitě přehodnotí nebo řekne něco ve stylu, že to nemyslí vážně. On se ale tvářil naprosto přesvědčivě.

"Pokud by ten fakt vzali, všechno by se tím vyřešilo," vyřkl svou domněnku nahlas. Chtěl něco dodat, v další vteřině si to ale rychle rozmyslel, když dívčin pohled ztmavl vztekem. Udělala k němu pomalý krok, který měl být pouhou předtuchou k tomu, co přijde. Neohroženě se mu pohledem zabodla do šedivých očí.

"Tak ono by se to vyřešilo," promluvila tiše s hmatatelnou ironií a mírnou nevěřícností v hlase. "A pokud by to nevzali? Přemýšlel jsi nad tím, co by bylo dál? Zamával bys mi z okna a viděl mě až prvního září? Pokud bych ovšem návštěvu u vás doma přežila, že…" spustila na jediný nádech a ke konci slov se sarkasmem odtušila fakt, který jí přišel na mysl. Chrlila to mladému Malfoyovi přímo do tváře, aniž by dala najevo jakoukoliv zdrženlivost.

Draco pouze postával na svém místě s bezvýrazným pohledem a nechával Hermionu topit se ve svém vzteku. Ani se nepokusil onen návrh obhajovat, Hermiona by ho beztak nepustila ke slovu. Tohle téma probírali nespočetněkrát. Většinou to probíhalo podobně. On přišel s nápadem, Hermiona s ním nesouhlasila, chvíli se dohadovali a diskutovali o tom (Hermiona o tom diskutovala, Draco mlčel) a poté se shodli, že to nebudou řešit. Draco měl však pocit, že na tom záleží pouze jemu. Hermiona v životě se žádným řešením nepřišla, za což mohl především fakt, že se Malfoyových bála.

"Opravdu si myslíš, že by tvůj otec vzal, že jeho syn chodí s nebelvířankou, která se ke všemu kamarádičkuje s Potterem? Víš, co by z toho vyplynulo pro tebe? Uvědomuješ si vůbec, jak by mi asi bylo, kdybych tam musela jít? Napadlo tě to, Draco? Myslíš jenom na sebe, ty zatracenej Malfoyi!" Prudce se otočila a vydala se pryč. Stačilo, aby udělala pár kroků a už ve svých očích cítila tlak slz. Naštvaně si pravačkou setřela osamělou slzu dříve, než se stihla rozběhnout přes celou tvář. Už chtěla zahnout ke schodišti, když v tom ucítila jemný stisk na své paži.

"Nechoď pryč," ozval se za ní hlas.

Zastavila se, ale neotočila. Mrkáním se snažila zahnat vlhkost v očích, ač povědomému lesku zabránit nedokázala, čehož si všiml i Draco, když Hermionu pomalu obešel a postavil se naproti ní.

"Zapomeň na to."

- - -

Pomalu se narovnal na židli a vzápětí se zvedl od stolu. Měla pravdu naprosto ve všem. Už ale neměl možnost cokoliv změnit. Mohl udělat pouze krok kupředu. Nakonec by se to Lucius beztak brzo dozvěděl od Snapea, který už něco tušil. I když věděl, že Lucius fér hru neocení, a to, že mu to řekne sám, aniž by se to od někoho dozvěděl, mu nepomůže, pokusil se na tuhle kartu vsadit. Vidina prázdnin strávených s Hermionou bez toho, aby někomu lhal nebo se potichu vykrádal ze sídla, byla silnější. Utajování už měl plné zuby z Bradavic, doma v tom nechtěl pokračovat.

Vyšel na chodbu, kterou zamířil kolem několika dveří k otcově pracovně. Zvedl ruku a neohroženě zaklepal. Ze zvyku si upravil úzkou, černou kravatu, kterou měl kolem krku, a hrdě vypnul hruď, bradu mírně pozvedl. Výraz se mu náhle změnil v suverénnost Malfoyům vlastní, která nepřipouštěla neúspěch, a když se ozvalo strohé: "dále," vešel rozhodným krokem dovnitř.

"Draco… sedni si." Pokynul mu téměř okamžitě Lucius za velkým pracovním stolem, když zvedl tvář od určitých formulářů, do kterých něco vpisoval. Chlapec za sebou zavřel dveře a přešel ke koženému křeslu, do kterého se posadil a porozhlédl se kolem sebe. Pracovna na něho dýchala hmatatelným luxusem. Každá věc dávala znát, komu to tu patří. Ani cizinec z druhého konce světa by nepochyboval o majestátnosti muže této pracovny.

"Proč jsi přišel?"

"Chci s tebou mluvit."

"Tak mluv," pokynul mu Lucius rukou, opřel se do svého křesla a mírně se odtáhl od stolu, aby si mohl pohodlně přehodit nohu přes nohu. Ruce si poté založil na břiše a zabodl do svého syna vyčkávající pohled.

"Chtěl bych tě seznámit se svou dívkou."

Staršímu Malfoyovi mírně stouplo obočí. Očekával od svého syna téměř cokoliv a možná byl připraven i na pár dotěrných otázek, tohle téma ale rozhodně nečekal. Výraz překvapení se mu na tváři usadil pouze na pár vteřin, poté už se tvářil znovu vážně, bez náznaku jakékoliv emoce.

"To rád slyším, Draco," ušklíbl se v chabé náhražce úsměvu a kývl k mladému muži před sebou hlavou. Pak položil otázku, která Dracovi zněla hlavou už několik vteřin dopředu. "O koho se jedná?"

Draco si tuhle scénu několikrát představoval. A teď seděl v křesle naproti svému otci a čelil pohledu dvou nekompromisních očí, kterých se obávala většina kouzelníků. Luciuse pověst předcházela. Byl to muž, který se neštítil ničeho a to měl Draco celou dobu na paměti, i přesto se zhluboka nadechl a mírně zvedl bradu hledě svému otci přímo do očí.

"O Hermionu Grangerovou. Přijde k nám dnes na oběd."

Ta slova započala nevídané napětí, které se viditelně odrazilo v Luciusově tváři. Ať byl sebelepší mistr v intrikách a přetvařování se, šoku ve svých očích zabránit nedokázal. Vrýval se svým zrakem do očí svého syna a bezmyšlenkovitě ho podroboval intenzitě pohledu brzo podníceného vztekem. Už delší dobu měl podezření, že Draco se mu v určitých povahových rysech nepodobá, ale až do této chvíle to přehlížel a nehodlal se tím zaobírat. Považoval to za něco zbytečného. Až Dracovo přiznání mu ukázalo, že to podcenil a měl by celou situaci napravit. V tu chvíli o tom ale Draca informovat nehodlal. Chtěl z něho udělat další oběť svých intriků nehledě na to, že to byl jeho vlastní syn. Zasloužil si to a rodinná příslušnost v tomhle ohledu nehrála žádnou roli. V takovém věku už musel být připraven přijmout za své chování zodpovědnost.

Draco naproti svému otci seděl nehybně a snažil se bez mrknutí oka čelit otcově pohledu. Neměl sebemenší tušení, nad čím přemýšlí a co mu k tomu odhodlanému přiznání řekne. Ticho bylo delší a delší, Dracův dech se nervózně prohluboval.

"Říkáš Hermiona," ušklíbl se Lucius pohrdavě a spustil ruce ze svého břicha, zapřel se s nimi o desku stolu, nad který se vzápětí mírně naklonil. Pokud se to snad Dracovi nezdálo, v otcových očích spatřil nechutné pobavení, což vzápětí podtrhlo posměšné cuknutí koutků. Dracovi se strachem stáhlo hrdlo. Místností se znovu rozhostilo ticho. Lucius uměl dokonale nastolit atmosféru strachu, o čemž se Draco nepřesvědčoval poprvé.

"Pokud hodláš za své chování nést zodpovědnost, na oběd k nám dorazit může. Všichni Hermionu rádi více poznáme," pouze, co dozněl Luciusův hlas protkaný ironií, mihl se mu přes tvář úšklebek. "Musíš ale počítat s tím, že paktovat se s Nebelvírem k Malfoyům nesedí. Nebudu ti to tolerovat dlouho, každopádně," mírně se odmlčel. V hlavě se mu už rodil plán na zničení toho nepatřičného vztahu. Nutno říct, že onen plán byl dokonalost sama, což Lucius moc dobře věděl. Proto se také zachoval tak mírně a dokonce ke společnému obědu svolil. Věděl totiž, že ti dva spolu dlouho nebudou a on jim chtěl dát pocítit pravé štěstí, než jim ho sebere. "Těch pár chvil, co budeš hodlat s Grangerovou ztrácet čas, se pokus nepoškodit pověst Malfoyů. Mohlo by tě to stát mnohem víc, než tohle všechno." Mávnutím dlaně naznačil onu situaci, čímž myslel Dracův vztah s Hermionou.

Draco celou dobu otcovým slovům naslouchal a pečlivě si tón hlasu i obsah slov ukládal do paměti. Překvapila ho mírnost otcovy reakce, hluboko v něm však stále dřímala pochybnost nad tím, zda Lucius nemá něco v plánu, až Hermiona dorazí. Vyptávat se ale dále nehodlal. S mírným pokývnutím se zvedl z křesla, ze zvyku si upravil kravatu u krku. "Beru na vědomí, otče," otočil se a se stále strohou tváří odešel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | 19. června 2013 v 11:50 | Reagovat

pěkná povídka, jsem zvědavá, co Luciuse napadlo, aby Draca a Hermionu rozdělil, těším se na druhou část povídky :-)

2 •*•Cájina•*• •*•Cájina•*• | E-mail | Web | 23. června 2013 v 15:36 | Reagovat

jé, to jsem si už přečetla na fanfiction.potterharry, jak si to tam vložila- jsem v komentářích jako "Bella Cissa" :D píšeš fakt moc hezky :-)

3 Karol Karol | E-mail | Web | 24. června 2013 v 22:02 | Reagovat

Viděla jsem, děkuji za milé komentáře :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama