Malfoy - žádné místo pro cit (část druhá)

28. června 2013 v 22:45 | Karol
Lepší léto si Draco ani Hermiona nemohli přát. Když Hermiona tenkrát, před měsícem a půl, překročila práh sídla Malfoyů, měla strachem sevřené srdce. V tu chvíli si ani omylem nepomyslela, že pozná Luciuse Malfoye v naprosto odlišném světle. Přátelského a pozorného. Sám Draco poté přiznal, že ho otcovo chování také překvapilo, více to ale s Hermionou neprobírali. Oba byli rádi, že seznámení proběhlo plynule a v klidu. Lucius jejich vztahu zatím nebránil. Měl jedinou podmínku. Nechtěl, aby o Hermioně kdokoliv věděl. Takže se toho pro Draca a Hermionu vlastně moc nezměnilo. Stále se stýkali v utajení před okolním světem.


- - -

Draco se zrovna vracel domů. Venku už se setmělo a srpnová obloha předpovídala klidnou noc bez deště. Zastavil se před vstupními dveřmi připravený zaklepat, než tak ale stačil učinit, dveře z druhé strany otevřel Lucius. Draco otci s pozdravem stroze přikývl a ustoupil mu. Z Luciusova pobledlého výrazu usoudil, že má něco důležitého, možná svolání Temného pána, ale vyptávat se nehodlal. Chtěl se kolem něho protáhnout a zmizet v útrobách domu, to se mu však nepodařilo.

"Nikam nechoď. Jdeš se mnou." Poklepal mu Lucius hbitě rukou na rameno, když už Draco překračoval práh. Chlapec se váhavě zastavil a s nedůvěřivým pohledem se na něho otočil. Lucius si akorát oblékal černou kápi, kterou do té chvíle držel v ruce.

"Kam?" Zněla Dracova otázka podtržená obavami a myšlenkou, na kterou před několika vteřinami pomyslel. Svolání Temného pána… rozlehla se mu znovu nekontrolovatelně hlavou. Lucius se mu pečlivě zahleděl do očí a tiše promluvil.

"Každá tolerance někde končí, Draco. Nic netrvá věčně. Měl by sis konečně uvědomit, že nezodpovědnost k Malfoyům nepatří. Proto očekávám, že se k tomu postavíš čelem a nebudeš náš rod nadále před ostatními ztrapňovat." Sklonil se pomalu k němu a nakrčil významně obočí. I bez toho by Draco pochopil, na co přesně Lucius naráží. Z té bezprostřední blízkosti si hleděli do očí. "Rozumíme si?" zeptal se tiše a naposled. Zsinalá Dracova tvář dávala znát, že se k protestům neodhodlá. Pokud chtěl něco říct, nedostal prostor. Lucius se narovnal a stočil se čelem k hlavní cestě a doširoka rozlehlé zahradě. Lehce přimhouřil oči a ušklíbl se.

"Beru tě tam, kam už dávno patříš. Pán Zla má pro tebe první úkol," konečně mu odpověděl. Dracovi se stáhly vnitřnosti a polil ho horký pot. Věděl, že proti rozhodnutí svého otce nic nezmůže. Věděl, že nemá na výběr, ale i přesto měl nutkání se vzepřít. Chtěl o svém životě rozhodovat sám, ne se podřizovat rozhodnutím ostatních. Už dávno pochopil, že je pro Luciuse pouhou loutkou, skrz kterou chce ovládat další generace. Byl pro něho kusem masa a příslibem nadějné budoucnosti, pokud se mu podaří se synem dobře manipulovat. Draco neměl šanci cokoliv změnit, musel se podřídit svému životu, čelit svému osudu. A to v tuhle chvíli znamenalo přetrpět první setkání se samotným lordem Voldemortem. Pevně semkl čelisti, odhodlán zabránit náhlému třesu, jenž se mu znenadání začal rozlévat tělem. Zvedl pomalu levačku k otcově nastavenému předloktí, vteřinu váhal, než ztěžka polkl a dotkl se ho. Přemístili se.

- - -

"Rád vás znovu vidím po tak dlouhé době," ozvalo se tiché zašveholení nízce posazeného hlasu, který naháněl hrůzu každé osobě v tmavé, pochmurné místnosti. Draco postával v kruhu mezi svým otcem a cizím vysokým mužem. Nikdo z přítomných se nehýbal. Všichni zabodávali zrak před sebe a v duchu doufali, že se k nim Voldemort nezačne přibližovat. Pán Zla pomalu kráčel bos po studené podlaze, doprovázen svým slizkým hadem. I Draco doufal, že ho Pán Zla bude přehlížet a věnovat se svým proslovům o věrnosti a preciznosti práce, kterou od Smrtijedů požadoval, avšak takové štěstí neměl. Náhle se Voldemortova pomalá chůze zastavila. Sám Pán Zla se na Draca podíval a vydal se k němu. "I tebe, Draco. Vítám tě mezi námi."

To bylo prozatím naposled, co Voldemort svou pozornost upřel k mladému Malfoyovi. Zbytek setkání promlouval s několika dalšími muži v kápích, od kterých chtěl znát nové informace. Dvakrát dokonce seslal Cruciatus, a poté poradu rozpustil. Muži a pár žen se z hloučku začali bleskurychle přemisťovat, Lucius ale Draca zastavil pohybem dlaně. Oba zůstali stát na svých místech a vyčkávali, dokud se místnost úplně nevyprázdní. Po chvíli je pohltilo tíživé ticho, když se místností rozléhal pouze Dracův nervózní dech.

"Luciusi, pokud dovolíš, chtěl bych si s Dracem promluvit o samotě," ušklíbl se Pán Zla na vysokého muže. Lucius poslušně sklonil hlavu a s tichým mumláním udělal krok vzad. Chtěl se vzdálit, nýbrž Voldemortova hůlka byla rychlejší. "Mdloby na tebe," sykl sotva slyšitelně. Luciusovo tělo odletělo z dohledu. Byl slyšet až dutý dopad na zem a poté znovu zavládlo hluboké ticho.


Draco tomu přihlížel s rozšířenými zorničkami strachem. Silou vůle se držel na třesoucích se nohách. Tvář měl bledou mnohem více než normálně. Téměř mu splývala s bělostnými kadeřemi, které se mu teď u konečků lepily na orosené čelo. Voldemort si tiše odfrkl, když se zbavil Luciuse, a vrátil se pohledem k Dracovi. Přiblížil se k němu dalšími dvěma kradmými kroky.

"Moc mě těší, že ses k nám přidal, Draco," úlisný hlas se rozléhal šerou místností a dopřával uším tlumenou ozvěnu, která se ozývala několik dlouhých vteřin po vyslovení. Pomalu upadala v zapomnění, až se místností rozléhalo nesrozumitelné ševelení, a právě v tu dobu byla znovu nahrazena děsivým Voldemortovým hlasem. "Mám pro tebe velmi důležitý úkol." Pozvedl opět svou hůlku do úrovně Dracových očí a zas se k němu přiblížil. Stačilo pár milimetrů a tisové dřevo by se dotklo Dracova nosu. "Chci, abys zavraždil Albuse Brumbála."

Chlapec pohledu šílených očí celou dobu odolával, čímž se vystavoval nitrozpytu, aniž by si to uvědomil. V tu chvíli tím ale nic neriskoval. Svou mysl měl do široka otevřenou a Voldemorta ani nepadlo se do ní podívat. Všechno, co chtěl vidět, viděl v Dracových očích. Strach se mu tam odrážel v nevídané formě, Voldemort se už dlouho tak nebavil. Ostatní Smrtijedi se dokázali tvářit apaticky, ale Draco vypadal, že každou chvíli upadne do mdlob. Chlapce prudce píchlo v hrudi, silou vůle se ani nepohnul, ač jím Voldemortova slova otřásla v základech. V očích pocítil tlak bezmoci, stále si ale nedovolil před Pánem Zla ukázat slabost. Neuvědomoval si však, že to, co se mu odehrává v nitru, se promítá i do jeho výrazu.

"Pokud nezemře on, zemřeš ty," dořekl tiše Voldemort a konečně se od Draca vzdálil. Slizce se na něho pousmál, než dodal: "To by bylo všechno. Snad si rozumíme. Nezklam mě, Draco. Teď vezmi s sebou Luciuse a zmizte odsud," promluvil, jako by celou dobu mluvil o počasí. Poslední slova téměř znechuceně vyplivl, přičemž sklouzl pohledem do míst, kde by mělo ležet stále bezvládné tělo Luciuse. Draco na nic nečekal. Poklonil se, něco zamumlal a prudce se otočil, odhodlaný okamžitě zmizet.

- - -

První setkání s Voldemortem Draca změnilo. V hlavě stále dokola slýchával Voldemortův hlas a před očima často potkával ty prázdné a posedlé oči. Strach ho pohltil naprosto celého, až ve snech slýchával stejná slova: "Chci, abys zavraždil Albuse Brumbála. Pokud nezemře on, zemřeš ty." Hermioně se začal ze strachu vyhýbat. Nedokázal se kontrolovat. Neustále myšlenkami utíkal k Voldemortovi a přemýšlel nad způsobem, kterým usmrtí Brumbála. Musel to udělat. Musel to udělat, aby si zachránil vlastní život. Chvíli měl pocit, že se svého strachu nedokáže zbavit a nedokáže se celé situaci postavit, avšak posledních pár dní před koncem prázdnin se v něm konečně něco zlomilo. Mohla za to právě Hermiona, která mu poslala sovu a naprosto nečekaně o pár hodin později dorazila do sídla Malfoy Manor. Brouzdali celé odpoledne zahradami, povídali si a v tu chvíli neměl Draco zkrátka na výběr. Musel zapomenout na vlastní strach, na Voldemorta i na vraždu Albuse Brumbála. Oči měl pouze pro ni. Uvědomil si, proč se do ní zamiloval. Od té chvíle se tomu rozhodl čelit a začal střádat plán. Své pochybnosti zadusil hluboko v sobě, a ač tušil, že nastane chvíle, kdy vyplavou na povrch, odhodlaně se rozhodl udělat to, co mu Voldemort nakázal.

- - -

Se svým plánem nikterak nepohnul. Byla sice teprve polovina září, ale i přesto si už několikrát pomyslel, zda vůbec něco takového zvládne. Věděl, že není vrah. Věděl to moc dobře, ale zatraceně, věděl to i Voldemort? Akorát kráčel před večeří dlouhou chodbou přímo do Velké síně. Z hlubokého zamyšlení ho vytrhl Snapeův hlas.

"Pane Malfoyi?"

Draco se zastavil a překvapeně se otočil. "Profesore?"

"Měl by ses okamžitě přestat stýkat se slečnou Grangerovou," odpověděl Snape dříve, než se stačil na Draca otočit a pohlédnout mu do očí. Když to o pár vteřin déle udělal, spatřil nechápavou tvář překvapeného chlapce, jenž na něho hleděl nedůvěřivým pohledem.

"Proč bych to měl dělat?" zmohl se na pouhou otázku.

"Nemůžeš riskovat život ostatních," odpověděl mu Severus krátce, načež chytl lem svého pláště a zandáním rukou na hrudi se do něho celý zabalil. Vážným pohledem shlížel na svého studenta a zároveň kmotřence. Po krátkém nádechu pokračoval: "Musíš se rozhodnout, čemu začneš dávat v životě přednost. Když začneš být na straně Pána Zla, i zanedbatelná chyba může připravit o život tebe nebo tobě blízké. Musíš se řídit hlavou a myslet racionálně. Nemůžeš vystavovat nebezpečí ostatní," mluvil nadále hlubokým barytonem, kterým pečlivě odsekával každé slovo. Draco si pomyslel, že Snape nemá právo o tomhle mluvit. On, jemuž na nikom v životě nezáleželo. On, jenž neměl koho nebezpečí vystavovat.


"Neopustím Hermionu." S Dracem Snapeova slova nehnula. Stál si tvrdohlavě za svým hledě na profesora pochybovačným pohledem. V tuhle chvíli mu nedůvěřoval. Hermiona pro něho znamenala světlý bod v jeho životě. To ona se stala smyslem jeho bytí, ačkoli to zní bláhově. V tuhle chvíli neměl nikoho dalšího, kdo by mu tak rozuměl a souzněl s ním. Nehodlal se vzdát dobrovolně někoho, na kom mu tak záleželo.

"Pokud se Pán Zla dozví, že máš něco společného s Grangerovou, bude toho chtít využít. Můžeš jí tím ublížit víc, než myslíš, Draco," nevzdával se Severus a pokračoval klidným hlasem bez své obvyklé ironie a sarkasmu. Věděl, že musí uspět a vštípit Dracovi svou myšlenku. Neúspěch by mohl mít fatální následky pro Draca i Grangerovou a v neposlední řadě i pro celou školu. Navíc byl pověřený Luciusem a zavázaný Narcissiným slibem. Nesměl zklamat, musel ho chránit. Ve hře bylo příliš mnoho. Nechápal, proč nikoho dříve nenapadlo, že tak nevinná věc by mohla způsobit zkázu všem plánům. Voldemortovým i Brumbálovým.

"Co vy o tom můžete vědět, Snape? V životě jste nikoho nemiloval. Topíte se tu v tom svém sklepení, na nikom vám v životě nezáleželo. Tak proč by vám najednou záleželo na Hermionině dobru, když se přátelí s Potterem, kterého tak nesnášíte? Proč?"

"Vím o tom docela hodně, Draco." Nerozhodil ho ani chlapcův zvýšený hlas. Tvář měl podobnou kameni, oči ocelově pevné a ruce stále nekompromisně založené na hrudi. "Vidím to kolem sebe, doplatilo na to už nespočet pošetilců podobných tobě. Věř mi." Zamračil se Snape k posledním svým slovům, ani ta na chlapce očividně nezapůsobila. Snape se mírně narovnal v zádech, než obešel stůl a vydal se k Dracovi. Ruce z hrudi sundal, plášť se za ním spustil a zavlál s prudkým pohybem ve vzduchu, až náhle Severus postával přímo před bledým chlapcem se zrakem zabodnutým do toho jeho. "Slečna Grangerová má ve válce důležitou roli, nemůžeme Pánovi Zla nahrávat. Nemůžeme míchat kartami osudu. Musíme se držet stranou a plnit pouze to, co po nás bude Pán Zla chtít. Víc není v naší moci. Možná Grangerová ve válce zemře. Zemře hodně lidí, včetně třeba mne nebo tebe, pokud ale nechceš, aby zemřela tvou hůlkou, vzdáš se jí. V moci vyššího dobra," nechal hlas hluboce klesnout. Konečně Severusova slova zapůsobila, a tak dodal: "Jsi Smrtijed, cit musí jít stranou." Za normálních okolností by se možná sám nad sebou ušklíbl, ale tohle nebyla normální okolnost.

Dracova tvář s každým Snapeovým slovem bledla. Začínal tušit, že má profesor pravdu a že se tomu nevyhne. Bude se muset rozhodnout. Vzdát se Hermiony nebo riskovat její život. Aniž by si to uvědomil, do očí mu vtrhlo několik slz. Začínalo toho na něho být příliš. Hermiona byla důvodem jeho žití. Důvodem, proč to chtěl zvládnout. Pomalu se sesunul do koženého křesla, které bylo za ním, rukou si podepřel hlavu a dlaní si zakryl oči. Náhle většina ukrytých pochybností vyplavala napovrch. Hermiona mu pomohla strach překonat a pouhá myšlenka, že by ji měl ztratit, v něm všechno znovu probudila. Nastolenou situaci přestal zvládat.

Snape strnule postával u svého stolu. Došla mu slova. To, co viděl před sebou, mu stačilo místo řečené odpovědi. Pomalu nepropustnou masku profesora lektvarů povolil a zdlouhavě vydechl. Válka si žádala oběti a to ne pouze na životech. Vykonal přání samotného Luciuse. Udělal, co měl. Celou dobu o tom věděl. Celé dva měsíce dopředu věděl, že tenhle rozhovor bude muset absolvovat. Lucius se mu se svým plánem svěřil nad sklenkou alkoholu, když spolu diskutovali o různých věcech. Ani tenkrát ho to od Dracova otce nepřekvapilo. Byl to intrikář, jenž se neštítil ničeho. Nechal svého syna čichnout k něčemu, po čem celý život toužil a co mu bylo odepíráno. Láska. Byl vychován bez citů. Rodiče se k němu chovali chladně, jako by byl věc, a když se poté konečně objevil někdo, kdo ho miloval a nebál se mu to dát najevo, Lucius se rozhodl svého syna řádně vyškolit a pocit důležitosti mu znovu odepřít. A povedlo se mu to. Před Snapem v křesle seděl hoch, který si snad takový osud nezasloužil.

"Udělej to ještě dnes. Čím dříve, tím lépe."

"Proč to všechno děláte, Snape? Na čí straně vlastně jste?" Pozvedl k němu Draco své šedivé oči, s vážnou tváří se zvedl z křesla a zamířil pomalu ke dveřím, u kterých si počkal na odpověď. Snape dlouho mlčel. V očích se mu také promítala spousta věcí, a kdyby byl Draco pozorný, rozhodně by si jich všiml, ale v ten moment viděl pouze své neštěstí, svou bolest. Myslel si, že na tom nikdo nemůže být hůř, ale to se pletl.

"Jednou to pochopíš. Jdi už," byla poslední slova, která Snape chladně řekl, než Draco posměšně zavrtěl hlavou a nechal se pohltit svým vztekem. Nedostalo se mu ani řádného vysvětlení, o Snapeově loajalitě už však nepochyboval. Práskl za sebou dveřmi a odešel.

- - -

Hermiona už několik minut přešlapovala na chodbě, rozhlížela se podezřele kolem sebe a nervózně si namotávala pramen kudrnatých vlasů na prst. Až po několika dlouhých minutách se z rohu vynořila vysoká postava pobledlého chlapce s uhrančivým pohledem. Celou tu dobu, kterou Hermiona na Draca čekala, on postával za rohem a rozhodoval se, zda to opravdu udělá. V tuhle chvíli měl na výběr, v sázce ale bylo příliš mnoho. Nedovolil by si riskovat život někoho, koho miloval. Po zbytek života by si to vyčítal. On se svému otci nepodobal. Nebyl zkažený do morku kostí a na ostatních mu občas i záleželo. Navíc byl strašpytel, odvahou opravdu neoplýval, což byla téměř vražedná kombinace.

"Už jsem myslela, že nedorazíš," usmála se místo pozdravu Hermiona a vykročila mu vstříc. Když už byla v dostatečné blízkosti, vztáhla k němu ruku, Draco se ale natažené ruce vyhnul a vážně se na ni podíval.

"Musím s tebou mluvit."

Hermionu Dracova vážná tvář překvapila. Neochotně stáhla ruku zpět k sobě a zkoumavým pohledem si svého přítele prohlédla. Už dávno měla silné podezření, že něco není v pořádku. Choval se zvláštně, vůbec se sobě nepodobal. Ke konci srpna si snad namlouvala, že za tím bude konec prázdnin a blížící se škola. I ona sama začínala pociťovat nechuť při pomyšlení na školu, a zrovna u ní to bylo hodně nevídané, ale na léto a na to, že s Dracem může být téměř kdykoliv, si zvykla. A právě blížící se školní rok s sebou přinášel znovu omezení.

"Co se stalo?" pokusila se ve svém hlase zakrýt obavu a nervozitu. Draco se pouhým pohledem dívce do očí usvědčil o tom, že nervozitu i strach má. Tohle moc dobře skrývat neuměla. Srdce se mu hádalo s rozumem, strach o ni převažoval nad láskou, kterou k ní choval. Neviděl lepší cestu. Neznal lepší způsob. Chtěl pro ni pouze to dobré.
"Hermiono," na chvíli se odmlčel a odtrhl pohled od těch oříškových očí, o kterých se mu poslední dobou neustále zdávalo, kterým věřil a ke kterým se upínal. Byla prvním a také posledním člověkem na světě, ke kterému něco cítil. Dlouhou chvíli vládlo v chodbě hluboké ticho naplněné nervózním očekáváním. "Musíme to ukončit. Takhle to dál pokračovat nemůže. Nezvládnu se před všemi celý rok přetvařovat a lhát. Pochop to a-" nedopověděl.
"Ukončit?" skončila mu konsternovaně do řeči, hledíc na něho nevěřícným pohledem a přemýšlejíc, kde se stala chyba. Až na to, že se Draco choval poslední dobou podivně, se nic nestalo. Nepohádali se, v ničem se nepohodli. Nechápavě zakroutila hlavou, krátce si rukou sáhla do vlasů. Možná, že právě Dracovo chování mohlo za tohle všechno. V tom případě tomu ale ona ani přinejmenším nerozuměla. "Nechápu to. Šlo to tak na konci minulého roku, proč nemůže teď?"
Draco před Herminou uhýbal pohledem. Bál se, že hnědým očím a slzám nezvládne čelit. Hermiona na něho ale zatím hleděla zcela vystřízlivělá z letních prázdnin a všeho, co se během nich událo. Nemohla tomu uvěřit.
"Něco se změnilo. Přece sis nemyslela, že to bude trvat věčně? Nebuď bláhová," přešel pomalu do útočného tónu, protože moc dobře věděl, že pokud by s Hermionou diskutoval a ona by po něm chtěla další a další vysvětlení, on by na ně neznal odpověď. Neměl by odpověď, protože to tak necítil. "Grangerová," dořekl už arogantním tónem, který se víc podobal Malfoyům než Dracovi a který zapříčinil první lesk v Hermioniných očích.
"Co se změnilo? Proč?" Nedovolila si před ním brečet, stále měla svou hrdost. V tu chvíli se od ní Draco vzdálil na míle daleko, nerozuměla mu. Stalo se to z ničeho nic. Zcela nečekaně a pro Draca přesto plánovaně.
Pohled pomalu odlepil od chladných dlaždic na zemi a zadíval se na ni. Byla to hra intrik Luciuse a Voldemorta, oni dva se stali pouze oběťmi. Zadržel dech, když se mu podívala lesklým pohledem do očí a toužila alespoň po slušném vysvětlení. On ho ale neměl. Chladně tomu pohledu odolával, nedovolil si ukázat, že pro ni má slabost. Stále měl na paměti, že ji tím ochrání a to pro něho znamenalo mnohem víc než to, čeho se v tu chvíli vzdával. Mírně zavrtěl hlavou v nevyřčené odpovědi. Nechtěl se v tom pitvat, protože odpovědi neměl. V duchu se s Hermionou rozloučil, navenek však už nevyslovil nic. Udělal vše, co měl. Na patě se otočil, sklonil hlavu a rozešel se směrem, kterým přišel.
"Nebyl to tvůj nápad, že?" ozvalo se ještě za ním, když už odcházel. Draco se uprostřed své chůze na okamžik zastavil, po chvilkovém váhání se k ní otočil přes rameno.
"Byl a trvám na něm. Už tě nechci vidět. Zapomeň na to všechno." Ta slova dívce zasadila poslední úder. Opřela se o zeď, skryla tvář nevěřícně do dlaní. Nemohla uvěřit tomu, co se během několika minut odehrálo. Dala se do pláče. Léto prožité s Dracem dostalo v podobě tohoto rozchodu hodně hořkou, opožděnou příchuť.
Bylo pro něho těžké nechat ji za sebou samotnou v takovém stavu. Utápěla se v slzách a ve svém zklamání a on pro ni nemohl být oporou. Náznak slabosti ale dokázal překonat, neoblomně si vsunul ruce do kapes a prudce zabočil za roh. Každým krokem, kterým se vzdaloval, za sebou zanechával kus sebe. Kousek toho dobrého, co v sobě měl. Plně se rozhodl podřídit svému otci a Voldemortovi ve vyhlídce, že tím Hermionu ochrání. Alespoň na určitou dobu. Když se vynořil v nové chodbě, od zdi se odlepil Snapeův stín a tiše se k Dracovi připojil. S podobně zamračenými tvářemi a odlišnými myšlenkami společně opustili chodbu.
- - -
Když se s Hermionou rozešel, uzavřel se do sebe a znovu s nikým nekomunikoval. Neměl čas trávit se svými přáteli volná odpoledne po škole a diskutovat s nimi o zbytečnostech. Snažil se opravit rozplývavou skříň a zároveň vymyslet způsob, kterým by mohl zavraždit Brumbála. Školní rok pro něho utíkal neuvěřitelně rychle a každým dnem byl blíž a blíž neúspěchu. Měl pocit, že úkol Temného pána v životě nezvládne. Čas se mu krátil a tlak na něho rostl.
Hermionu už nevídal. Občas se s ní potkal na chodbě, když se míjeli o přestávce při přesunu na další hodinu, ale to bylo všechno. Od září s ní už pořádně nemluvil. Ani nechtěl. Měla svých starostí dost, držela se stále svých kamarádů, a když tuhle kapitolu svého života nedobrovolně ukončil a víceméně se s ní smířil, neměl v plánu se do ní vracet. A pak se slet událostí seběhl neuvěřitelně rychle…
- - -
Byla to vteřina, která se mu zaryla s nepopsatelnou bolestí do paměti, připravená připomínat se mu pokaždé, když to nebude čekat. Naposled před sebou viděl živého Albuse Brumbála, kterého měl zavraždit vlastní hůlkou. Nedokázal to. Opakovaně ve svém životě selhal a nebýt Snapea, pravděpodobně by byl další Voldemortovou obětí. Ředitel Bradavic se mu ztratil před očima, když přepadl přes zábradlí a začal padat z Astronomické věže. Bellatrix propadla v nepředstírané nadšení, ostatní s ní souzněli a pouze Snape zachoval chladnou hlavu a začal rychlou chůzí sestupovat ze schodiště. V mžiku ho ostatní následovali, včetně Draca.
V prázdných bradavických chodbách bylo klidné ticho, dokud Bellatrix nezačala ničit všechno, co se prohnilé černokněžnici dostalo pod ruku. Svou hůlkou ruinovala školní věci, na stolech rozkopávala nádobí a vše doprovázela šíleným smíchem. Draco se držel mimo celé dění, uzavíral skupinku a skrz několik mužů před sebou se zabodával pohledem do zad Severuse Snapea. Právě tomu teď vděčil za život.

Když se zrovna zaobíral myšlenkou, čeho bude v blízké budoucnosti svědkem a kolik obětí válka přinese, náhle se z výklenku v chodbě vynořila postava, která ho prudce chytla za rukáv a strhla k sobě do tmy.

Draco podrážkou škobrtl o kamenitou zem, ruka mu podvědomě vystřelila ke zdi, než se o ni ale stačil dlaní opřít, cizinec ho prudce chytil za košili a přirazil k ní. Tím mu zaručil stabilitu, také ale ztrátu dechu. Chlapci se pohled zamlžil, pokusil se zalapat po kyslíku, veškerá snaha ale byla zmařena v momentě, když mu cizinec nelítostně přitiskl hůlku ke krku. Dracovou myslí se rozprostřela nefalšovaná hrůza, kterou podtrhl hlubší dech. Stále neměl ponětí, s kým má tu čest, až když pomalu otevřel lesklé oči, dostalo se mu šokovanému poznání.

"Herm-"

"Máš na výběr, buď mi řekneš pravdu, nebo přísahám, že tohle budou tvá poslední slova," zašveholila k němu tiše a přitlačila na hůlku ještě víc, až Draco bolestivě zachroptěl. Neměla na vybranou, potřebovala informace.

"Do- dobře," dostal ze sebe přerušovaným výdechem, zatímco přemýšlel, po kterých informacích Hermiona prahne. Ona sama chtěla vědět vše. Během roku se stala svědkem několika událostí a nakonec i ona začala být přesvědčená jako Harry a Ron, že se Draco stal Smrtijedem. Chtěla mít ale jistotu.

"Snape zavraždil Brumbála," začal pomalu tichým hlasem, zaklánějíc hlavu ve snaze vyhnout se bolesti, kterou mu způsobovala hůlka zatlačená na bolestivém místě u krku. Hruď se mu nepravidelně zvedala, oči ostražitě lpěly na dívce.

I když Hermionu tahle informace silně zasáhla, navenek neukázala sebemenší emoci. Teď se hrála mnohem vyšší hra a na lítost nad oblíbeným ředitelem a dalšími mrtvými bude čas až po válce. Hůlku pomalu stáhla, ale nepřestávala s ní na Draca mířit, než s ní ukázala k levému rukávu černé košile, kterou měl na sobě. Draco na ni chvíli s přerývavým dechem hleděl, pravačkou si mnul místo, kde měl doposud hůlku, než sklonil pohled ke své ruce a po chvíli váhání si začal vyhrnovat rukáv.

"Patřím k Pánu Zla," vydechl rezignovaně, když odhalil své předloktí, "musíš mi ale věřit…"

"Proč jsi mi to neřekl? Mám věřit někomu, kdo mě celou dobu tahal za nos? Věděl jsi to, že se k němu přidáš, a přesto si mě celou dobu krmil těmi žvásty." Nevěřícně od něho kousek odstoupila, hůlkou mu stále mířila na hruď. Byl připravená seslat kterékoliv kouzlo, byť by se mírně pohnul.

"Tak to není. Nevěděl jsem to. Otec mě postavil před hotovou věc, nikdo se mě neptal. Hermiono, věř mi. Seberte se odtud a utečte, vraťte se, až budete připravení. Snape není na straně Voldemorta," naléhal na ni i přesto, že Hermiona stále nesouhlasně vrtěla hlavou.

"Proč mám věřit tobě a Snapeovi? Snapeovi, který zavraždil Brumbála, a tobě? Nemám důvod. Patřil jsi k nim už od samého začátku, v životě v tobě nic dobrého nebylo, Malfoyi."

"Snape za mnou tenkrát v září byl," vydechl odevzdaně, čímž upoutal Hermioninu pozornost. "Měla jsi pravdu, nebyl to můj nápad. To on chtěl, abych se s tebou rozešel. Já neměl sebemenší důvod to udělat, moc dobře to víš," krátce se odmlčel, hledíc Hermioně do hnědých očí. "Chtěl jsem tě tím ochránit. Kdybych s tebou zůstal a Voldemort se to dozvěděl, mohl mě lehce využít k tomu, aby ti ublížil. Snape tvrdil, že máš ve válce důležitou roli a nesmíš zemřít mou hůlkou." Nechal hlas znovu klesnout. Oba se ponořili do krátkého vteřinového ticha, než znovu promluvil. "Mou hůlkou měl zemřít Brumbál, Hermiono. Kdyby ho nezavraždil Snape, zabil by Voldemort mě. Věř mi. A Snapeovi taky. Nevím, co ho vede k tomu být na vaší straně, ale opravdu mu záleželo na tvém bezpečí."

Nechtěla věřit ničemu, co Draco vyslovil. Byla to pro ni pouze směs lží. Pro každé slovo měla nespočet pochybností, a přesto nemohla v Dracových slovech nalézt slabinu. Věděla, že říká pravdu. Pravdu, která bolela. Konečně to začala chápat, každou vteřinu prožitých prázdnin, každou chvíli Dracova divného chování a nečekaného rozchodu. Dokonce i porozuměla tomu, proč se Lucius choval tak vstřícně. On to věděl. Celou dobu věděl, že Draco na konci prázdnin bude patřit ke Smrtijedům. Věděl, jak to všechno dopadne. Udělalo se jí z toho zle. S více prohnilým člověkem neměla tu čest. Snad kromě Voldemorta. Kam se na Luciuse hrabal Snape. Lucius Malfoy byl prachobyčejný parchant, který jí vzal štěstí pro své vlastní potěšení. Ne, on jí to štěstí povolil, aby jeho ztráta mnohem víc bolela.

Ruku s hůlkou pomalu povolila, s prázdným výrazem ve tváři přikývla. Ač měla několik dalších otázek, věnovala Dracovi pouze přímý pohled do očí. Draco chvíli onomu pohledu odolával, užíval si ho zároveň s nenadálým hlubokým tichem, aniž by tušil, že takový okamžik už v životě nezažije. Bylo to naposled, co se zdlouhavě dívali do očí a oba se nořili ve společných vzpomínkách. Minulost se tím pro Hermionu uzavřela. Téměř po devíti měsících dostala spravedlivé vysvětlení. A i sám Draco věděl, že už nic v životě nebude tak jako dřív. Věděl, že vztah s Hermionou se stal minulostí, ač od sebe byli odděleni nedobrovolně a láska v nich přetrvávala. V téhle době neměla možnost přežít. Začínala válka, pro cit nebylo místo. Nikdo neměl svou budoucnost jistou. Hrála se mnohem vyšší hra, než si kdokoliv dokázal představit. S mělkým nádechem od ní odtrhl své oči a pomalu sklonil hlavu. Otočil se a vynořil se z temného výklenku, načež se rozešel dlouhou chodbou a zmizel v útrobách hradu, nechajíc Hermionu za sebou svému osudu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama