Překážka osudu (1. Kapitola)

4. května 2013 v 23:21 | Karol
Doba byla zlá a temná. Důvěra se pozvolna vytrácela a víra ve vítězství slábla. Brumbál neztrácel nic ze svých obdivuhodných vlastností a stále se snažil svým studentům vštípit, že láska vítězí nad nenávistí. Dobro nad zlem. Bradavice měly něco, co Voldemort ne. Soudržnost, přátelství, lásku. Sám Albus započal hledání viteálů, aby pomohl Harrymu zničit Voldemorta. Platil za to krutou daní, vlastním zdravím a moc dobře tušil, že se ocitá na své poslední cestě. Co ale nevěděl, že na poslední cestě se předčasně ocitá i Severus Snape. Právě on měl sehrát důležitou roli v blízké budoucnosti a s Potterovou pomocí zachránit svět kouzelníků. Nikdo ovšem nepočítal s tím, že Severus má také své tajemství.


- - -

Hrbil se nad stolem a škrtal špatné odpovědi u testů, které právě opravoval. Pokud si chtěl na večer zhoršit už svou dost špatnou náladu, tak se většinou uchýlil k opravování studentských prací. Většinou nešlo snad ani o opravování, ale o luštění různých nových stylů písma nebo snad hieroglyfů, kterými někteří studenti psali. Alespoň to tak vypadalo. Vlastně se ten den od ostatních nelišil vůbec ničím, z večeře se vrátil předčasně, protože ho chuť k jídlu opustila, a tak se čelem postavil svým povinnostem. Podepisoval se zrovna na konec listu, když se mu náhle rozostřil pohled. Pomalu sklopil brk smočený v červeném inkoustu a ruku položil nečinně vedle popsaného listu. Už ani nedokázal rozeznat úhledné písmo před sebou a přečíst si obsah slov. Bez pohnutí seděl a čekal několik málo vteřin, až bolest ustoupí a zrak se vrátí do normálu. Trvalo to až podezřele dlouho, a tak se Severus po třech minutách vrávoravě zvedl a přešel k vysoké knihovně, kde poslední polici obývalo několik základních lektvarů. Roztřesenou rukou se snažil vyhledat lahvičku, kterou si namíchal teprve ráno, ale ruka mu nekontrolovatelně sklouzla a shodila z police ampulku se zeleným lektvarem. Sklo se roztříštilo o zem a vzápětí se ozvalo tiché zahuhlání.

"Zatraceně."

Rukou se ale sunul dál po poličce a už téměř po paměti nahmatával každou ampuli. V duchu počítal a každou správně pojmenovával. Už skoro před třemi měsíci nastala chvíle, kdy se takto musel zařídit a musel se naučit zorientovat ve svých lektvarech po paměti, nikoliv pomocí zraku. Ve chvílích, kdy se mu udělalo zle a pohled se mu rozostřil, v horších případech zcela ztmavl, a dlouho se mu nevracel, bolest neustupovala a začínalo mu být hůř a hůř, nezbývalo mu nic jiného. Konečně sevřel lahvičku, která měla záměrně i odlišnou zátku pro případ, že by se spletl. Rychle odšrouboval a naráz do sebe otočil její obsah. V ten moment se mu z nohou vytratila všechna síla a on se vláčně sesunul podél nábytku na zem, kde zůstal ležet. Hruď se mu zvedala pomalu a nepravidelně, tlak pod žebry sílil, ale tma před očima začínala ustupovat. Oddechl si. Často se děsil, že se mu už zrak nevrátí. Třes v rukou ustal, bolest pomalu vymizela a pohled se zcela zostřil. To už si mohl všimnout, že leží v malé louži sytě zeleného lektvaru, co mu začínal leptat hábit. Pomalu se rozpouštěl v kyselině. Severusovi nezbývalo nic jiného, než se prudce zvednout a plášť ze sebe shodit. Zůstal pouze v černé košili a společenských kalhotách. Letmým pohledem zkontroloval, že se nikde do speciálního lektvaru na čištění kotlíků nenamočil a natáhl se ke stolu pro hůlku. Ledabylým mávnutím vše uklidil.
- - -

Další den byl nucen ponořit se do odborných publikací. V tom nakonec nebyl problém, když byla ospalá neděle. Unaveně si promnul kořen nosu a naklonil se nad kotlík, ve kterém bublala světle žlutá tekutina, kterou v pravidelném tempu míchal. Kus od kotlíku ležela tlustá odborná kniha, do které letmo nahlížel a hned po pravici se mu vařil další, menší kotlík, ve kterém měl připravenou téměř průhlednou směs.

Už druhým měsícem pracoval na něčem, co by mu pomohlo zlepšit vlastní zdravotní stav. Většina lektvarů proti bolesti přestávala zabírat. Původně lektvar měnil pouze tím, že si pohrával s gramáží a pořadím přidávaných přísad, ale nakonec i na to přestalo tělo reagovat. Nebylo se čemu divit, když lektvar používal téměř každodenně. Proto se rozhodl inspirovat ve starých spisech a knihách, kde byla určitě celá řada zapomenutých lektvarů, které by mu mohly pomoci. Většinou se přestaly používat kvůli malým nedokonalostem nebo snad zdlouhavé přípravě. Pro některé bylo zase potřeba zcela vzácných přísad a další doprovázela celá řada vedlejších účinků. Všechno tohle dokázal přehlédnout, pokud by mu lektvar ulevil od bolesti.

A také ho našel. K nedokonalostem zatím řadil pouze zápach a vzhled. Vlastně všechno, co mohl prozatím posoudit, protože lektvar nemohl ochutnat do okamžiku, kdy do něj nepřidá poslední přísadu. Chuť si ale aspoň trochu dokázal představit dle přidávaných ingrediencí, i když tušil, že ho nakonec překvapí a že se rozhodně nebude podobat malinové marmeládě. Mimochodem, tu nesnášel.

Příprava se táhla pomalu, neměl žádnou jistotu, že onen lektvar splní svůj účel, ani tak se ale nevzdával a den co den po večerech trávil čas v učebně a věnoval se té smradlavé tekutině, která pobublávala a nabírala na hustotě. Při představě, že to bude muset pít, se mu obracel žaludek. Často mu tím zápachem nasáklo i oblečení, nemluvě o tom, že byl přesvědčen, že se mu to vsakovalo i do kůže, protože ani po dlouhé sprše se toho zápachu nemohl zbavit. Ale i takovou oběť musel podstoupit. Dělal to pro své zdraví. Pro vlastní život. A každá myšlenka na to, že nebude prožívat ta muka dlouhých bolestí, mu byla další motivací.

Kritickým pohledem zkontroloval tekutinu v hlavním kotlíku a poté se odebral do blízké lavice, kde se posadil. S lehkým zamračením na bledé tváři si uvědomil, že si sedl přímo vedle místa, kde sedával Harry Potter při hodinách šestého ročníku. Tudíž seděl na místě Grangerové. Elegantním pohybem si rukou podepřel bradu, nahrbil se v zádech a pohled temných očí upřel do dáli. Byly to už tři měsíce od chvíle, kdy se mu poprvé udělalo špatně. Matně si na to pamatoval, ale i tak si dokázal vybavit tu bolest, která mu z ničeho nic prostoupila tělem a náhle ho donutila sesunout se k zemi v čirém bezvědomí. Od té chvíle se to pouze horšilo. Propadal chvílím plným bolesti a tmy před očima. Ze začátku panikařil, ale postupem času se s tím naučil žít.

Musel si přiznat, že regenerace jeho těla není už tak dobrá, jak bývala. Během svého života měl několik zranění, čelil několika kletbám. Bylo pouze otázkou času, kdy se tělo rozhodne říct dost. Bohužel, zdraví se mu začalo podlamovat v tu nejméně vhodnou dobu.

- - -

"Co to tu tak páchne?" Vešel Ron v závěsu za Hermionou do učebny lektvarů a ohlédl se na Harryho za sebou. Ten se rozhlédl po učebně a znechuceně se zašklebil, načež pokrčil rameny.

"Jsi v učebně lektvarů, co by tu asi tak mohlo páchnout, Rone?" otočila se na zrzka Hermiona s povytaženým obočím, když akorát pokládala na lavici učebnici lektvarů.

"Lektvary," zamumlal si Ron znechuceně. "Nechápu, co tě na nich může tak bavit," zavrtěl hlavou a jen co domluvil, učebnou se rozlehlo hlasité prásknutí dveří. Všichni ustali ve svém pohybu a přesunuli pohled ke stolu, za kterým posedával Snape a svíral v ruce hůlku. Pomalu vrátil ruku zpět na stůl, své temné oči ale nespouštěl ze studentů. Snažil se zlehka nadechnout, nebyl ale schopen pobrat tolik kyslíku, kolik chtěl právě kvůli tomu nesnesitelnému zápachu, co se šířil učebnou. Ani po dvou měsících mu to nevonělo, ač to rozhodně vnímal o něco méně, než šklebící se studenti před ním. Chladně se porozhlédl po třídě, postavil se a došel k předním lavicím, kde s tichým hlasem započal výklad. Po chvíli se Harry nenápadně naklonil k Ronovi.

"To se mu asi nepovedl nějaký lektvar," uchechtl se pobaveně a Ron se při té představě zašklebil. Představit si Snapea, jak mu bouchá kotlík pod rukama, bylo téměř nemožné.

"Pottere, máte snad něco, o co byste se s námi chtěl podělit?" utnul Severus náhle výklad, když spatřil pobavené oči za sklíčky kulatých brýlí. Harry se prudce narovnal na své židli a nepatrně zavrtěl hlavou. Snape pouze pozvedl obočí.

"Ne, pane."

"Ale, ale... tomu se mi ani snad nechce věřit," ušklíbl se Snape posměšně, zatímco procházel mezi lavicemi a záměrně se blížil k té, kde posedával Harry. "Strhávám Nebelvíru deset bodů," ozvalo se náhle do ticha a hned po profesorových slovech se ozval šum Nebelvírských, kteří začali ukřivděně šeptat a mezi sebou diskutovat. "Pokud nezavřete klapačky, bude to trojnásobně víc, tak pokračujte," pobídl je Snape ironicky, očividně poznamenán špatnou náladou. Když se vrátil zpět před lavice, třída už byla znovu tak tichá, že i kdyby spadl špendlík, bylo by to slyšet. Snape nakonec svým studentům zadal vypracování méně složitého lektvaru a zpět se usadil za stůl, kde se začal probírat pracemi třetího ročníku.

Hodina probíhala až nezvykle v klidu. Dokonce i Longbottom prozatím zázračným způsobem neroztavoval kotlík, ač na tom měla spíše podíl slečna Grangerová, která zvládala pomáhat i svým neschopným kamarádům. Zastavil se svým unaveným pohledem na studentce a pozoroval tu neuvěřitelnou trpělivost, kterou oplývala. Hleděl na ni zamyšleně několik desítek vteřin, až ona pohled vycítila a hbitě k němu zvedla hlavu. Pohled mu neústupně vracela a on ani nemohl ovlivnit zblednutí své tváře, když se mu z ničeho nic udělalo nevolno. Prudce odvrátil pohled a sklonil hlavu znovu k papírům, přesvědčen, že se mu ta náhlá nevolnost pouze zdá. Zatím se nesetkal s tím, že by se mu udělalo špatně přímo v hodině. Na to si dával pozor. Pohled na papír pod sebou ho ale usvědčil, že se mu to ani omylem nezdá. Písmo se mu rozpilo téměř před očima, oči začaly nesnesitelně pálit. Dech se mu pomalu prohloubil a v dalším okamžiku už mu bolest stoupala podél páteře, olizovala každé citlivé místo zad a rozprostírala se v ramenou a týlu. Zvedl zrak zpět ke studentům, kteří skláněli tváře do svých kotlíků.

Musel uvažovat rychle, protože se potřeboval dostat k lektvaru proti bolesti. Ten byl ale na poličce na druhé straně místnosti. Sám netušil, co se stane, až se postaví. Rozhodl se to přečkat s tím, že bolest za chvíli ustoupí. Seděl na svém místě a skláněl zrak k listům pod sebou, momentálně z nich nebyl schopen přečíst ani řádku. Hluboce se přepočítal, když se mu hlava začala motat a tlak na spodní části hrudi sílil. Snažil se tvářit zcela normálně. Nechtěl, aby na něm studenti cokoliv poznali, ale náhle se mu to všechno začalo vymykat z rukou. Bolest místo ustupování sílila a v dalším okamžiku na stůl pod ním dopadla kapka krve. Poplašeně zamrkal, protože viděl pouhou mlhu, ale moc dobře cítil pramínek, co mu stékal z nosu až ke rtům, na kterých náhle cítil železitou chuť. Už nemohl dál čekat.

Prudce se zvedl, což zapříčinilo pozornost studentů. Lehce ve skrytém hltání kyslíku pootevřel ústa, ale místo nádechu a připravených slov z něho vyšlo pouze neurčité zachrčení. Natáhl se pro první ubrousek, co ležel na rohu přední lavice, a přiložil si ho k nosu, aniž by studentům věnoval další pohled. To už se přesvědčivým krokem vydal k poličkám. Rychle se zapřel o dřevěnou desku a hbitě sklonil v pase, protože měl pocit, že další krok už by nezvládl. Dlouho těžce oddychoval a studenti téměř zapomněli na svou zadanou práci a zabodávali se do profesora pohledem. Kdyby z něho neměli strach, možná by mu i byli schopni pomoci. Někteří. Většina ale pozorovala zlomeného profesora lektvarů se skrytým zadostiučiněním v očích. Hlava se mu nečekaně zamotala, a tak se rychle natáhl po první zašroubované skleničce lektvaru proti bolesti a hned po otevření obsah vypil.

"Hodina skončila," ozvalo se po chvíli chraplavým hlasem od unaveného profesora, který se opíral o police za sebou, a hleděl směrem ke studentům. Ti zjevně okamžitě pochopili a začali si balit své věci, včetně rozpracovaných lektvarů. Severus na ně hleděl lesklým pohledem od bolesti, a když usoudil, že už mu dále nezbývá sil, rozhodl se promluvit naposled. "Hned!" zahromovalo to učebnou, až se za ním nábytek otřásl. Studenti pochopili, nechali vše ležet na svých místech a než stačil Severus otevřít už znovu spadlá víčka, učebna byla prázdná. Severus si v tu chvíli dovolil povolit masku netečnosti na své tváři a natáhl se po blízké židli, na kterou se posadil. Sesunul se na lavici, držíc si u nosu ubrousek, a ztěžka zavřel oči. Ani nezaslechl, že se za ním z ničeho ozvaly kroky.

"Profesore?"

Ticho.

"Pane profesore?"

Snape neměl sílu zvednout se z lavice a otočit se k té nesnesitelné šprtce, která ho nenechala ani poté, co hodinu téměř o patnáct minut dřív ukončil. Zůstal nehybně ležet na lavici a tvář schovával za hustou oponu havraních vlasů, které mu spadaly přes část obličeje. Snažil se ignorovat fakt, že studentka postává někde kus za ním a zabodává se mu pohledem do zad, zatímco určitě přemýšlí nad tím, že málokdo má možnost vidět takto Severuse Snapea.

"Pane profesore, možná byste si měl dojít na ošetřovnu," ozvala se za ním váhavě Hermiona.

Severus ztěžka otevřel své oči, několikrát se plánovaně nadechl, a poté se zapřel o desku lavice, aby se normálně posadil. Ramena měl hluboko kleslá, tváří mohl konkurovat bílým doktorským plášťům a výrazem se nepodobal muži, kterým byl. Dívka mezitím přešla pomalu k němu, on se ale neměl k odpovědi. Bezmála půl minuty na ni hleděl bez zbytečných slov a ztrácel se ve svých myšlenkách zcela ohromen tou neskonalou nebelvírskou odvahou.

"Pokud se nemýlím, stále jsem dostatečně svéprávný na to, abych se sám rozhodl, zda na ošetřovnu půjdu nebo ne. A pokud jste neslyšela, už dávno jsem řekl, že hodina skončila, tak nechápu, co tu ještě děláte," donutil se k ostrému tónu, dokonce se svižně postavil a zabodl do Hermiony varovný pohled. Ta pouze naprázdno otevřela pusu, a když chtěla něco namítnout, Snapeova ruka prudce švihla ke dveřím. "Ven," zasyčel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 6. května 2013 v 0:48 | Reagovat

tak tohle je hodně vydařená povídka.. Snad nikdy mi Severus nebyl sympatičtější, než teď.. když jsem to četla, jakobych se ocitla v jeho kůži. píšeš naprosto autenticky..velká poklona

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama