Ozvěna minulosti

8. dubna 2013 v 18:45 | Karol

Každý večer seděl Severus za pracovním stolem ve svých komnatách a opravoval hromádku testů. Obvykle se mu při opravování studentských prací nálada propadala hluboko pod bod mrazu, dnes tomu ale tak kupodivu nebylo, a tak pouze se znechucením škrtal některé zcela zcestné odpovědi u otázek a snažil se ignorovat fakt, že většina studentů propadá větší tuposti než na začátku školního roku. A to byl teprve listopad!


Scházel mu opravit poslední test, než bude mít svou dnešní náplň práce profesora lektvarů hotovou a bude se moci vrátit ke svým rozdělaným lektvarům, které po něm chtěla madam Pomfreyová. Už se mu před očima míhala vidina příjemně stráveného volného času, když se v tom tichým sklepením ozvalo rytmické zaklepání. Překvapeně zvedl tvář od posledního testu. Bylo to tak nepravděpodobné, že chvíli uvažoval nad tím, jestli se mu to nezdálo. Klepání se ale ozvalo znovu.

Vstal od stolu, oblečen pouze v úzkých, společenských kalhotách a podobně černé košili zamířil ke dveřím. Už se natahoval po klice, když si uvědomil, že má rukávy košile vyhrnuté nad lokty a tudíž je vidět předloktí, na kterém má znamení zla. Pro jistotu si košili rychle shrnul a natáhl se po klice na dveřích.

Za dveřmi stál podobně vysoký muž, kterému náhle hleděl do očí. Díval se na něho pár temných očí, které byly hluboko zapadlé v pobledlé tváři s pokřiveným nosem. Každá ostře řezaná kontura tak známé tváře, kterou vídával po ránu v zrcadle, byla pevně stažená v masce vážnosti a netečnosti. Rozlišit tyto dva muže by bylo téměř nemožné, pokud by neměli odlišné vlasy. Oproti Severusovi měl kadeře krátké, neuspořádané ale podobně tmavé a mastné. To ale na nich nebylo tolik vidět, protože ofinu měl ledabyle hozenou na neúhlednou patku, na kterou musel dle Severusovy myšlenky spotřebovat hodně gelu.

Byla to zvláštní chvíle pouze dlouhého očního kontaktu. Neverbální komunikace, při které se každý s pravdou snažil vyrovnat po svém. Slova byla v ten moment nepodstatná. Severus si ale nic z toho, co viděl před sebou, nehodlal připustit, proto všechnu podobnost shodil na souhru náhod, vlastní přepracovanost a únavu na konci dne. Nakonec se návštěvník ujal slova.

"Dobrý večer. Předpokládám, že jste Severus Snape.." odtušil pomalu s výrazem, ve kterém bylo smrtelné přesvědčení, že se nemůže mýlit. Severus stroze a téměř neznatelně přikývl. Muž se nenechal rozhodit Severusovou mlčenlivostí, proto nonšalantně vytáhl ruku z dlouhého hábitu a s výrazem vítězství znovu promluvil: "V tom případě bych s Vámi chtěl mluvit, pane," na chvíli si odmlčel, než teatrálně vydechl a zrovna, když bez dovolení překračoval práh soukromých komnat samotného profesora lektvarů, dořekl: "Snape."

Snape musel pevně sevřít čelisti, aby si takové chování nechal líbit. Nechtěl ale vyvolávat rozruch a nakonec si také musel přiznat, že v něm vzplála špetka zvědavosti. Proto za mužem jemu podobném zavřel dveře a zvolna se k němu otočil. Pár temných očí se do něho už delší chvíli zabodával, což Severus kvitoval s menším povděkem, i tak si ale neodpustil kousavou poznámku.

"Opravdu bych ocenil, kdybyste na mě přestal takto civět a přešel rovnou k věci. Nemám v plánu tu s Vámi strávit zbytek dnešního večera, takže se snažte svou řeč maximálně zestručnit, pane.." v tom se zarazil, protože se mu stále onen chlapík nepředstavil. Pozvedl obočí v nevyřčené otázce, cizinec hbitě odpověděl.

"Snape. Septimus Snape."

Severus měl co dělat, aby si svou bradu nesbíral ze země. Zesílil stisk svých čelistí, zblednutí své tváře ale potlačit nedokázal, a tak náhle vypadal, že každou chvíli upadne do mdlob. Potřeboval nalézt ztracenou půdu pod nohama, a tak se pomalu odrazil od dveří a zamířil k tomu záhadnému muži blíž. Plíživým, lstivým krokem se přibližoval, zabodával se do něho pohledem a snažil se stát pánem této situace, když se mu to do teď nedařilo.

"Vskutku.. působivé," pronesl tiše s dramatickou odmlkou a silnou ironií, nechyběla ani pořádná dávka pohrdání. Zastavil se kousek před ním, ruce si pomalu založil na prsou a zabodl se do Septimuse přímým pohledem. "A teď bych byl rád, kdybyste se uráčil mi říct Vaše pravé jméno." Nemohl mu věřit. Nemohl věřit cizinci, co si to nakráčel k němu do kabinetu a tvrdil takovou ohavnou lež, kterou vlastně Tobiase Snapea označoval za záletníka.

Muž se škodolibě pousmál. Vidět někoho takového bylo téměř neuvěřitelné. Byli si opravdu velice podobní, ať už chováním či vzhledem, skoro tomu ani on sám nechtěl věřit. Narovnal se v zádech a zopakoval to, co už řekl: "Jsem Septimus Snape," vyřkl trpělivě tu krutou pravdu, která Severuse zasáhla tak hluboko, že se náhle pomalu od muže stáhl a musel si sám sobě přiznat, že mu opravdu nelže. Vší silou se tomu snažil nevěřit, ale copak to šlo, když před sebou viděl téměř svou o pár let starší kopii?

"Nerad Vám kazím iluze o Vaší úžasné rodině a poté o Vašem otci, ale sám jste chtěl, abych mluvil stručně a toho se také hodlám držet," pokračoval dál už normálním hlasem, zatímco se Severus vzdálil na opačnou stranu místnosti a hleděl na něho z po vzdálí. Byl to pro něho šok, který musel vstřebat. Ani tak ale nešetřil Septimuse přímého pohledu, který muži naznačoval, že by měl velice pečlivě volit slova nebo si z něho udělá jednu velice vzácnou ingredienci do lektvarů.

"Mám další důvod Vás považovat za podvodníka, Snape." Bylo zvláštní oslovovat cizí osobu svým příjmením. "Má rodina rozhodně nebyla úžasná a otec," na chvíli si odmlčel. "Už vůbec ne," dořekl s kyselým úšklebkem a ledabyle přešel to, že vše bylo od Septimuse řečeno v ironii. Muž naproti se pouze nepatrně pousmál a pozoroval Severuse, který pomalu spustil ruce z odmítavého gesta volně k tělu a pokračoval ve své jedovaté tónině, která pohlcovala celé sklepení a dopřávala oběma mužům impozantní ozvěnu. "Takže bych Vám ve Vašem osobním zájmu radil, abyste přešel rovnou k věci a zbytečně to neprodlužoval."

Septimus si hbitě olízl spodní ret, zatímco Severus mluvil ve svém obvyklém tónu. Zatím zůstával v klidu, nakonec on se neuměl moc vztekat. Jakmile ho muž naproti vyzval, aby přešel rovnou k věci, nenechal se znovu pobízet. Sáhl do dlouhého hábitu a vytáhl zažloutlou obálku. Severus si ho přeměřil pohledem a nakonec ulpěl temným zrakem na kusu papíru.

"Přišel jsem kvůli dědictví."

Snape na sobě nedal znát citelné překvapení. Pomalu přešel zpět k muži a převzal si od něho obálku, kterou rozvážně otevřel. "Obávám se, že s tím Vám nepomůžu," promluvil se zastřeným hlasem, zatímco si pročítal list, na kterém bylo napsáno, že Septimus má naprosto stejné právo na dědictví jako samotný Severus. Septimus ho zprvu nepochopil, a tak pouze nechápavě nakrčil obočí, což Severus nemohl přehlídnout. "Nebylo zkrátka co dědit," dodal bez mrknutí oka.

"Hloupost."

"Opravdu?" upřel na něho Severus podrážděně své oči s čirým výsměchem ve tváři. "Očividně nejste dobře informovaný, tudíž," vtiskl mu obálku zpět do rukou. "Se obávám, že naše setkání skončilo. Tenhle cár papírů můžu těžko považovat za něco, co Vás činí právoplatným dědicem. Nevím o Vás vůbec nic a tak," přerušil Septimusův nádech prudkým pohybem ruky. "To také zůstane," dořekl se silnou dávkou odporu, než se pomalu otočil a vrátil se zpět ke svému stolu, kam se usadil. Nechtěl se dozvědět nic víc. Odmítal si připustit, že realita byla horší, než sám vůbec tušil.

Septimus Snape chvíli postával na svém místě a v dlani usilovně tiskl papír i s obálkou. Tahle situace byla až příliš těžká na to, aby zachoval klidnou hlavu. Bylo to pro něho velice důležité. Šlo o velkou sumu peněz a on ty peníze opravdu potřeboval, o to víc ho vytáčel Severusův přístup. Neměl vůbec snahu celou věc řešit. Ignorant každým coulem. Pomalu se přestával ovládat a začal se unášet směsí negativních emocí. Zabodával se do Severuse obdobně temným pohledem, než se k němu pomocí pouhého kroku prudce přiblížil a rychle se zapřel o desku stolu. Ozvalo se pouze bouchnutí dlaní o dřevo a proceděný výdech skrz pevně zaťaté zuby. Severus nehnul ani brvou.

"Měl byste příště vážit slova, Snape," nečekal, až k němu profesor zvedne tvář. Zasyčel mu zlověstně přímo u tváře, než se narovnal a otočil se k blízkému křeslu, do kterého se posadil. Plynulým pohybem si přehodil nohu přes nohu, přičemž se zabalil do svého pláště. "Uznávám, že jsem se měl asi lépe představit, takže.." na chvíli si odmlčel, až s nechutným potěšením tu dramatickou odmlku prodloužil. "Jsem syn Vašeho otce. Jak jen to říkají mudlové? Ah, levoboček."

Severus celou tuhle situaci přecházel s ledovým klidem, který se vytratil v momentě, když Septimus zabrousil k tématu, které pro něho bylo velmi citlivé. Prudce k němu zvedl tvář a zabodl se do něho výhružným pohledem. Neměl chuť poslouchat něco takového od očividného pošetilce a lháře. Nevěřil mu ani nos mezi očima.

"Vychovala mě z části má matka, zemřela ale v mých osmi letech, proto jsem žil se svým a Vaším strýčkem, se kterým se mimochodem nestýkáte, protože.. proč vlastně?"

Na Severuse těžce dopadalo každé slovo. Něčím ho muž naproti neuvěřitelně štval. Nebylo schopen to popsat, ale silně vůči němu cítil prazvláštní averzi. Připadal si hůř a hůř, stále si ale zanechával chladnou masku profesora lektvarů. "Zacházíte příliš daleko, pane Snape. Radil bych Vám, abyste se okamžitě zvedl a vypadl z mých komnat," promluvil znovu odměřeným tónem, kterému nechyběl ani pod text výhružky. Jeho trpělivost se pomalu vytrácela. Septimus to přešel s galantní ignorací. To už se Snape opřel ve svém křesle a ve spánku mu začalo tepat. Vztek sílil. Většina mimických svalů se mu ve tváři napnula, čelisti pevně stiskl.

"Vystudoval jsem Kruval. Několik let jsem tam učil i černou magii, ale poté jsem dostal lukrativnější místo," znovu se pomalu zvedl s výrazem naprostého vítězství. Tak nehorázně ho těšilo vidět v Severusově tváři vztek a v těch hlubokých očí bezmoc. Byli si tak podobní, že byli vzájemně na své chování imunní. Jinak si to nedokázal vysvětlit. Kdyby byl totiž kdokoliv jiný, už by ho asi Snape proklel a vyhodil ze dveří. Klidně pokračoval: "Víte, Snape, leccos o Vás vím, zatímco vy o mně nevíte vůbec nic," zasyčel ke konci svých slov a znovu se opřel o desku stolu. Pomalu se povolil v loktech a víc se propadal v tom hlubokém, nicotném pohledu. Severusova popelavá tvář začínala nabírat na barvě, jak se vztek pomalu stával neovladatelným.

"Nemusíte mě tu krmit nechutnými lži," záměrně se vyhnul oslovení Snape. "Nikdo Vám to tu nevěří," promluvil po delší odmlce i Severus a postavil se kvapně od stolu, ruku už měl schovanou v kapse, ve které pevně svíral svou hůlku.

"Obávám se, že to, že se za Vás Albus Brumbál přimluvil, abyste neskončil v Azkabanu, nebude lež. Nebo snad ano?" pokračoval dál vlezlým hlasem muž s krátkými vlasy. "Pro Vás by možná místo černé magie v Kruvalu bylo lákavé, že? Když se Vám zde podobné pocty ještě nedostalo.. a to to není totéž," odmlčel si krátce výsměšně. Nespouštěl ze svého bratra zrak. Ani na moment si nedovolil udělat tak nezodpovědnou věc, věděl totiž, že jindy klidného Snapea, už podráždil natolik, že by byl schopen opravdu čehokoliv. Koneckonců.. slyšel o něm toho hodně. "Obrana proti černé magii, tak.." podřadné, dodal si sám v duchu. Snapeův pohled dával znát obsah slov, které si Septimus pomyslel. V tom po něm právě muž střelil zuřivým pohledem, když si uvědomil, že se stal náhle obětí Severusova bezchybného nitrozpytu. "Možná, že na Vás místo v Azkabanu stále čeká. V mém sektoru, Snape," nenechal se vyvést z míry a ještě více nechal do svého hlasu promítnout vztek.

Severus konečně dospěl k poznání. Opravdu měl Septimus práci v Azkabanu a měl na starost jeden ze sektorů nebo mu pouze lhal a hrál nechutnou hru? Tvář měl stále nehybnou, tudíž na sobě nenechal znát žádnou sebemenší pochybnost, která by mu nahrávala. Celou dobu se k němu Septimus přibližoval, čehož také o chvíli déle Severus využil. Rychle se k němu přiblížil a hůlku mu natiskl pod krk. To s Azkabanem už přehnal. Zašel příliš daleko a on si takové chování nenechal líbit. Nikomu to v životě netoleroval. Septimus okamžitě zvedl obě ruce, aby profesor viděl, že sám hůlku nemá. Také mu chtěl naznačit, že se vzdává a už přestává mluvit. Tím se ale Severus nenechal uchlácholit. Nehodlal se smířit s tím, že by teď odešel, aniž by se dozvěděl všechno. Chtěl vědět víc. Prahl po informacích, kterých se tolik bál. Pomalu se k němu naklonil, pevně ho druhou rukou držíc za hábit. "Kdes vzal, že máš právo na dědictví, když žádné téměř nebylo?" Téměř právě proto, že Snape podělil pouze byt v Tkalcovské ulici. Žádné peníze, nic víc. "Kdo ti to nakecal?"

Septimus bolestivě zachraptěl a lehce cukl před hůlkou, ta ho následovala a Severus vůbec nepolevoval v síle, kterou mu hůlku tiskl na bolestivé místo. "Řekl mi to bratr tvého otce. Dal mi tu obálku. Tobias byl hodně bohatý.. měl mudlovské peníze."

"Kde k těm penězům přišel?"

"Hazard."

Severus pomalu stáhl hůlku, ale nepřestal s ní na muže naproti sobě mířit. Ten si promnul místo na krku a nedůvěřivě na Snapea pohlédl. I on sáhl do hábitu a nahmatal vlastní hůlku, ač prozatím nechal ruku ukrytou v zákoutí látek. Pomalu začal chápat, že ani Severus o penězích nic netuší, a tak začal trochu mírnit svou povahu a místo toho, aby Severuse probodával zlostným pohledem, normálně se na něho zadíval.

"Opravdu mi bylo potěšením setkat se svým snad jediným sourozencem," promluvil Snape hlasem, z kterého doslova odkapávala ironie. Kousavosti se ale vyhnul a místo dalších slov kmitl hůlkou ke dveřím. Septimus pochopil, položil Severusovi na stůl dopis i s obálkou a vydal se k východu. Severus s ním nakonec udělal rychlý proces. Vyhodil ho ze svých komnat dřív, než by někdo stačil říct cínový kotlík. Chtěl se vrátit ke své práci, hlavu měl ale příliš těžkou a náladu až příliš zkaženou, aby test alespoň překontroloval a pak se vrhl na lektvary pro Popy.

Sedl si za stůl, urovnal pár rozházených listů a pečlivě srovnal hromádku knih. Už se chtěl pomalu zvednout a zanechat všechnu práci na další den, ale neodolal nutkání natáhnout se po dopise, který mu nevlastní bratr zanechal. Vzal list i obálku a znovu si dopis přečetl. Byla to kupodivu zcela nefalšovaná úřední zpráva. Rozhodl se vrátit papír zpět do obálky a hodit ho někam na dno šuplíku, v tom si ale něčeho všiml. V obálce onen papír nebyl sám. Asi druhý list v afektu přehlídl. Když vytáhl druhý papír, setkal se s úhledným písmem a vřelým oslovením. Severusi..

Dal se do čtení.

Pouze co dočetl poslední řádek, zůstal šokovaně hledět na konec listu. Obě ruce mu pomalu klesly na dřevěnou desku stolu a stále dokola si pročítal posledních pár vět. Nežádám tě o pomoc.. Všechno mu sedělo. Byla to pravda. Takže on má neteř, Septimus má dceru. Chtěla by tě poznat.. Celou dobu se ho chtěl zeptat, k čemu ty peníze chce. Má pouze mě.. Proč vytáhl dědictví po tak dlouhé době, kdy už na něho možná ani neměl právo, ale neudělal to. A tebe.. Nezeptal se a odpověď se stejně dozvěděl.

Chtěl peníze pro své nemocné dítě. Na drahou léčbu, kterou mohli zvládnout pouze mudlové.

Se ztraceným pohledem v těžkých myšlenkách zvedl pomalu tvář od dopisu a nehybně se zahleděl do prázdna. Myslel si, že ho už nic nemůže překvapit. A přesto tam v tu chvíli nečině seděl, přemýšlel a nepotlačoval údiv ani šok. Nakonec dlouhými, křivými prsty oba listy vložil zpět do obálky, a když se postavil a přehodil přes sebe plášť, nechal je vklouznout do hluboké kapsy. Celou situaci ve svých myšlenkách bleskově přehodnotil a došel k nečekanému závěru. To už opouštěl své sklepení a mířil ponurou chodbou za bradavické hranice. Měl spoustu otázek, na které chtěl znát odpovědi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 6. května 2013 v 0:51 | Reagovat

hodně zajímvej příběh.. to tu ještě nebylo! Kam na ty nápady chodíš?.. :)

2 Martian Martian | Web | 27. ledna 2017 v 20:18 | Reagovat

Zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama